Nejvyšší londýnská budova - mrakodrap Shard.

Nejvyšší londýnská budova – mrakodrap Shard.

Ne že bych byl nějakej vidlák, ale přesto mě Londýn na začátku docela překvapil – ostatně stejně jako pokaždý. Je to holt trochu skok do jinýho světa, víc morbidního, nezávislýho a globalizovanýho.

Z letiště Stansted, kam jsem dorazil před devátou místního času, jsem se busem dostal asi po hodině a půl na stanici Liverpool, odkud byla už poměrně jednoduchá cesta do míst, kde jsem měl zamluvenej hostel. Šel jsem rovnou za nosem po Shoreditch High Street, která volně přecházela v Kingsland Road.

Jaksi jsem nečekal, že zrovna tohle bude centrum nočního života ve východním Londýně. Navíc byl pátek, takže celá ulice byla plná v tu dobu už dost opilých lidí všeho druhu a vzezření. Čím víc jsem se přibližoval do nitra Kingsland Rd a čím víc se za mnou vzdalovala proslulá budova skleněný „okurky“, tím víc jako by klesala třída lidí, co se většinou na mol toulali ulicí.

DSC_0155

Dekadence v ulicích nočního Londýna

Jedním slovem se tohle dalo nazvat dekadencí. Nejvíc to bylo vidět na holkách, který byly vyfintěný, ale obvykle opilejší než kluci. Co chvíli člověk viděl některou ležet na ulici ve zvratkách, i jak si někde dává lajnu. Asi dvakrát jsem viděl policajty, jak někoho sbírají jako hadrovýho panáka ze silnice, co chvíli do mě vrazil někdo s flaškou vodky nebo ginu v ruce. Zkrátka povedená party, jen na muj vkus už trochu hustá.

Do hostelu jsem se dostal v jednu ráno. Jakkoli se mi ten rej venku – vypadalo to asi jako v centru Prahy o Silvestru – protivil, šel jsem ven. Ani jsem nebyl v pokoji, jen jsem se nahlásil na recepci a nechal jim tam batoh, kde jsem měl stejně kromě foťáku jen ručník, trenýrky, ponožky a kartáček na zuby.

Bar, který mě nakonec zachránil. Majitel měl za manželku Češku

Bar, který mě nakonec zachránil. Majitel měl za manželku Češku

Hledal jsem, kde bych si dal pivo, jenže to byl trochu problém. U všech těch podniků, které lemovaly ty pozvracený holky v lesklých šatech, byly totiž dlouhý fronty, v jejichž čele stál obvykle obrovskej černoch a všechny šacoval. To jsem nepotřeboval absolvovat kvůli tomu, že si chci dát pivo. Navíc tyhle kluby zaváněly přirážkou pro zlatou mládež. Jenže najít v tomhle bordelu nějakou normální hospodu bylo docela těžký. Nakonec jsem objevil asi čtyři, jenže v jedný byla uzavřená společnost, druhá byla narvaná k prasknutí, a když jsem se dostal do třetí, spatřil jsem na pípě velkopopovickýho kozla. A za tim jsem na Ostrovy nepřijel.

Takže jsem zabrousil do té poslední, která se jmenovala – tuším – Bridge. U vstupu jsem ukázal občanku, načež jsem sklidil uznalej pohled jednoho z těch „kontrolorů“, který se posléze ukázal jako majitel podniku. Ten podnik vypadal trochu jako cukrářství, třebaže tam bylo pošmourno, který rozřezávaly červené neony. A taky jsem nikde neviděl žádnou pípu, zatímco obsluhu tvořili Arabové, což mě přinutilo k myšlence, že tady se asi alkohol nepodává. Ale než jsem stačil odejít, už se mě týpek za barem ptal, co si dám. Tak jsem to zkusil. Dostal jsem pivo, ale lahváče a ještě za pět liber. Tak za timhle jsem na Ostrovy taky nepřijel. Ale měl jsem žízeň a nebavilo mě znova hledat ideální bar.

Dal jsem si pivo a pak to řešil jako spousta místních - koupil jsem si ve večerce plechovku a zevloval na ulici

Dal jsem si pivo a pak to řešil jako spousta místních – koupil jsem si ve večerce plechovku a zevloval na ulici

Mezitím, co jsem si konečně v klidu sednul a srovnával si myšlenky po dlouhý cestě, za mnou přišel majitel baru, co mi kontroloval občanku, aby mi oznámil, že má za manželku Češku. Takže jsem si dal první rozsáhlejší lekci angličtiny, dozvěděl se něco o tomhle baru, kterej vypadal jak vetešnictví z USA v 50. letech kříženej s cukrárnou z Burtonových filmů, a získal vizitku a pozvání na drink na sobotu večer.

Ale pivo za pět liber se mi pít nechtělo, tak jsem to vyřešil jako spousta ostatních – za libru padesát jsem si koupil v sámošce plechovku Tennents, stoupnul jsem si s ní na ulici a jenom pozoroval ten rej kolem. Na hostel jsem přišel asi ve čtyři ráno.

Tolik asi k prvnímu a nejdůležitějšímu dojmu, který na mě východní Londýn a potažmo celej Londýn udělal. V příštích dnech jsem si na to ale zvykl. Nemá cenu se tu rozepisovat, co jsem v který části dne dělal a co všechno jsem viděl. Hodím sem pár fotek, takže kdo chce, udělá si obrázek sám. Jen chci říct, že jsem nakonec velkou část soboty strávil oproti původnímu plánu v City, kde jsem navštívil Borough market nebo hospodu Gordona Ramseyho Bread Street Kitchen. A taky pár dalších míst.

Brick Lane a pravej London´s East End jsem si nechal na neděli, o tom už ale bude za pár dní samostatnej post.

[contact-form][contact-field label=’Name‘ type=’name‘ required=’1’/][contact-field label=’Email‘ type=’email‘ required=’1’/][contact-field label=’Comment‘ type=’textarea‘ required=’1’/][/contact-form]