Pavel Richtr - český jezdec závodu Iditarod

Pavel Richtr – český jezdec závodu Iditarod

Rozhovor – Iditarod Trail je extrémně náročný a nebezpečný závod, který se každoročně koná v mrazivých končinách Aljašky. Jeho tisícimílová varianta kopíruje původní musherský závod a jen ti nejlepší z nejlepších jej vydrží do konce. Takovým je i Čech Pavel Richtr. V rozhovoru pro Hike My World popsal veškerá úskalí i krásy tohoto drsného a nesmlouvavého závodu, který letos absolvuje potřetí.


Loni jste podruhé v životě absolvoval náročný několikatýdenní Iditarod Trail na Aljašce. Jak takový extrémní závod probíhá?

Celé to začíná již před startem, kdy si musím připravit balíčky s jídlem a bateriemi, které si posílám do eskymáckých vesnic na trase. Některé z balíčků nám pořadatel letadlem dopraví na nejodlehlejší místa na trase a ty tam pak na nás čekají třeba dva týdny ve sněhu u cesty.

Pavel Richtr: V pozadí je pohoří Alaska Range, které jsem překonal. Za mnou 450 km, přede mnou 1160 km

Pavel Richtr: V pozadí je pohoří Alaska Range, které jsem překonal. Za mnou 450 km, přede mnou 1160 km

Závod podnikám na speciálním kole (fatbiku se speciálními širokými pneumatikami), ale lze to i pěšky nebo na lyžích. Od startu – kousek od Anchorage – si s sebou vezu kompletní výbavu pro přežití v arktických teplotách, které můžou spadnout i pod -45° C, a jídlo na několik dnů.

Pavlovo zásoby na závod. "Největší problém je při balení neochutnávat - což dost dobře nejde," říká.

Pavlovy zásoby na závod. „Největší problém je při balení neochutnávat – což dost dobře nejde,“ říká.

Jak to vypadá během závodu?

Na prvních 600 kilometrech je šest kontrolních bodů – jsou to většinou menší sruby zcela odříznuté od okolního světa. Někde dostaneme jídlo, jinde musíme vyjít s vlastními zásobami. Poskytnutí tepla a někde i možnosti noclehu a jídla jsou jedinou podporou ze strany pořadatelů. Mnoho závodů o sobě tvrdí, že jsou bez podpory, ale tento závod jde v tom opravdu nejdál. Jedná se o nonstop závod, takže je zcela na každém, jak dlouho a kde spí a odpočívá.

Jeden ze závodníků se pokouší spát na srubu podél trasy závodu. Foto: Pavel Richtr

Jeden ze závodníků se pokouší spát na srubu podél trasy závodu. Foto: Archiv Pavla Richtra

Jak rychle se člověk při tak náročných podmínkách přesouvá?

Rychlost pohybu a tedy čas strávený mezi kontrolními body závisí nejvíce na počasí a sněhových podmínkách. Nezřídka kdy tak nezbývá než spát venku jen tak na sněhu. Ti nejrychlejší však nespí několik dnů skoro vůbec.

Ne vždy se ale dá spát pod střechou. "Tohle byla první noc závodu 2012, který poznamenala sněhová bouře asi hodinu po startu. Spal jsem od 4 do 7 a zapadával jsem sněhem. Sníh byl měkký, na kolo jsem sednul až po třech dnech," vzpomíná na tento nocleh český cyklista

Ne vždy se ale dá spát pod střechou. „Tohle byla první noc závodu 2012, který poznamenala sněhová bouře asi hodinu po startu. Spal jsem od 4 do 7 a zapadával jsem sněhem. Sníh byl měkký, na kolo jsem sednul až po třech dnech,“ vzpomíná na tento nocleh český cyklista. Foto: Archiv Pavla Richtra

Váha všech věcí, které vezu, také do určité míry ovlivňuje mou rychlost, takže je to o mnoha kompromisech a pečlivém výběru. U jídla například řeším nejlepší poměr mezi kaloriemi a váhou, u oblečení i výbavy pro kempování řeším stejně tak funkci, jako i váhu. Kromě oblečení na přioblékání mám jen jedinou náhradní věc – ponožky. Nikdo ze závodníků neveze kvůli váze stan. Zkrácený zubní kartáček je samozřejmostí. Někteří jdou ale do extrému – např. sundávají z kola jednu z brzd.

Zpátky k závodu. Jak daleko se vlastně jede?

Na 600. kilometru končí kratší verze závodu, kterou si vybírá většina z 55členného startovního pole a která je považována za relativně bezpečnější variantu. Nejdelší vzdálenost mezi kontrolními body je totiž asi 150 kilometrů a tak to je v případě nějakých problémů do bezpečí relativně blízko. Teprve jakmile člověk jednou úspěšně dokončí tuto krátkou verzi – to se mi povedlo v roce 2012 – může se následující rok pokusit o variantu dlouhou tisíc mil, tedy 1600 kilometrů. Tento závod tak kopíruje trasu slavného musherského závodu Iditarod.

Mrazivý východ slunce uprostřed nejdelšího (300 km) úseku mezi obydlenými místy. Cesta se najednou (na malý kousek) stočila přímo proti slunci a prostě to nešlo nevyfotit. Foto: Pavel Richtr

Mrazivý východ slunce uprostřed nejdelšího (300 km) úseku mezi obydlenými místy. Cesta se najednou (na malý kousek) stočila přímo proti slunci a prostě to nešlo nevyfotit. Foto: Archiv Pavla Richtra

Neuvěřitelný…

Po prvních 600 kilometrech tak vyrážíme do opravdu odlehlých pustin mrazivé Aljašky a současně zcela ustává jakákoliv podpora od pořadatele. Nikdo na nás nikde nečeká a sami musíme hlásit naši polohu po dosažení eskymáckých vesnic na trase.

"Takhle se pak balíčky válí u cesty ve sněhu. Těším se na všechny, ale nejvíc na ten v Iditarodu." Foto: Pavel Richtr

„Takhle se pak balíčky se zásobami válí u cesty ve sněhu. Těším se na všechny, ale nejvíc na ten v Iditarodu.“ Foto: Archiv Pavla Richtra

V praxi to vypadá tak, že po příjezdu do vesnice musím najít školu, poštu nebo nějakého místního a zatelefonovat pořadatelům svou polohu, čas příjezdu a předpokládaný čas odjezdu. Pokud tam přijedu v noci, musím se tam někde venku vyspat a zavolat až ráno. To je jediný způsob, jak se pořadatelé a i všichni tady doma dovídají o tom, jak postupujeme po trase.

Pavel Richtr během noční jízdy. Foto: Archiv Pavla Richtra

Pavel Richtr během noční jízdy. Foto: Archiv Pavla Richtra

Nejdelší pustý úsek mezi dvěma osídlenými místy je dlouhý přibližně 300 kilometrů a jeho překonání nám může zabrat i více než čtyři dny. Pořadatel tak na webu nebo facebooku závodu suše oznámí: “Pavel se vydal na ten a ten úsek, další zprávu od něj můžeme očekávat nejdříve za 2-3 dny.” V případě opravdu špatných podmínek to ale může být i více.

Co to znamená špatné podmínky?

Zpomalit nás může extrémní zima, vítr, ale hlavně špatný stav stezky. Pokud napadne hodně sněhu a cesta zcela zapadá, často nezbývá než se vrátit, třeba i několik dnů. Nejedná se totiž o pevně danou cestu, kterou by šlo jít podle GPS. Na mnoha místech vede cesta po zamrzlých řekách a dokonce i po Beringově moři, a je bezpečná pouze po stopě, kterou tam vyjedou místní. Není dovoleno mít s sebou trackovací zařízení, takže není opravdu žádná možnost, jak nás na úsecích mezi vesnicemi sledovat. Někteří s sebou mají satelitní telefon, ale vzhledem k váze, problémům s bateriemi v extrémní zimě a nevelké spolehlivosti spojení se moc nepoužívá.

Takto to občas dopadá. Foto: Archiv Pavla Richtra

Takto to občas dopadá. Foto: Archiv Pavla Richtra

Co na takovou zátěž říká vaše tělo? Stačí vám vůbec zásoby?

Voda, kterou mám ve vaku na zádech pod všemi vrstvami (kvůli zamrznutí), mi na těchto dlouhých úsecích nestačí, takže si ji vyrábím rozpouštěním sněhu. Přežití v teplotách, které mohou padat i pod -50° C, není žádná sranda. Nezakrytá kůže může zvláště v kombinaci s větrem omrznout během několika sekund, bivakování začíná být komplikované a nelze spát (a nezahřívat se pohybem) víc než třeba jen dvě hodiny. K tomu všemu se pak často přidává za mnoho dnů naakumulované vyčerpání a únava, často končící až usnutím za jízdy.

Závodník musí být na Iditarod pořádně připravený. Foto: Archiv Pavla Richtra

Závodník musí být na Iditarod pořádně připravený. Foto: Archiv Pavla Richtra

Člověk si však stále musí zachovat správný úsudek a nikdy neriskovat více, než na co je připraven. Pořadatelé přímo na webu závodu upozorňují, že často je jedinou možností záchrany záchrana sama sebe, a dodávají, že pokud očekáváte více, raději si vyberte jiný závod.

Plně jsem tohle pochopil až po první účasti v závodě. Podmínky uprostřed mrazivé pustiny mohou být někdy takové, že se ani místní nemusí vydat někomu pomoci – nebudou zbytečně riskovat svůj život kvůli tomu, kdo byl lehkovážný a vydal se tam nepřipraven, nebo třeba přes radu raději nepokračovat a počkat. Oni nás stejně mají za blázny – nechápou, že se tam v divočině pohybujeme bez psů nebo skútru. V každé vesnici je tedy dobré poptat se místních na podmínky na cestě, předpověď počasí na pár dalších dnů a dobře je poslouchat. Nakonec je to ale jen na závodníkovi, jestli se vydá dál. Nikde tam není nikdo, kdy by nám pokračovat zakázal, ať už na základě počasí, zranění, omrzlin nebo celkového stavu. A to často závodníci ke konci závodu moc zdravě a připraveni pokračovat nevypadají.

Pavlova lékárnička z Iditarod Trail Invitational 2014. Foto: Archiv Pavla Richtra

Pavlova lékárnička z Iditarod Trail Invitational 2014. Foto: Archiv Pavla Richtra

Máte vůbec pak sílu na oslavy v cíli?

Po překonání všech nástrah – hlavně však více než sto kilometrů zamrzlého Yukonu a Beringova moře při často brutálním větru a podobně nepředvídatelném větrném pobřeží – dojedeme do cíle v bývalém zlatokopeckém městečku Nome. Žádní tleskající a gratulující diváci a fotografové – cílovou fotografii si udělám buď sám, nebo někoho poprosím – to podle toho, jestli tam dojedu v noci nebo ve dne. Pak opět najdu telefon a zavolám pořadatelům, že jsem dojel do cíle. Tím vše skončí a mě čekají “přízemní” starosti – najít ubytování a zajistit letenku pro návrat zpět do civilizace.

Už jste nakousnul, jak moc je závod náročný fyzicky a psychicky. Když pomineme tvrdý trénink, je to něco, co by člověk zvládnul bez nějakých zvláštních předpokladů?

Je to jeden z nejnáročnějších závodů na světě, z těch zimních je to pravděpodobně ten nejnáročnější a rozhodně nejdelší. Na trase dlouhé 1000 mílové verze závodu závodníci stráví obvykle mezi 15 a 25 dny. Každý den pak v průměru mezi 16-20 hodinami pohybu, zbytek připadá na odpočinek, spánek. Fyzicky je to tedy opravdu extrémní zátěž.

"Když se mi chce opravdu hodně spát, pokouším se  zavíráním očí na jednu dvě vteřiny. Většinou si po chvíli uvědomím, že je to blbost, a proberu se. Nebo za jízdy usnu a spadnu. Tím se většinou taky proberu. Foto: Archiv Pavla Richtra

„Když se mi chce opravdu hodně spát, pokouším se zavíráním očí na jednu dvě vteřiny. Většinou si po chvíli uvědomím, že je to blbost, a proberu se. Nebo za jízdy usnu a spadnu. Tím se většinou taky proberu. Foto: Archiv Pavla Richtra

Neméně náročné je to však psychicky. Žádný jiný závod se nekoná v takové pustině a izolaci a současně s takovým minimem podpory. Být několik dnů sám, pozorovat okolo sebe vlky, řešit různé zdravotní a technické problémy, jít po praskajícím ledu zamrzlého moře, riskovat namočení se v často rozlévajících se říčkách, brodit se hlubokým sněhem rychlostí 800 metrů za hodinu, hledat nouzové sruby, počítat, jestli vystačí jídlo, a zažít halucinace a mluvení si sám se sebou – to vše je dohromady opravdu velkou zkouškou psychické odolnosti.

Říká se, že u tohoto závodu je to až 80 procent o hlavě a pouze malou částí o nohách. Několik vynikajících sportovců už v závodě neuspělo – první větší problém, který je dostal velmi daleko mimo jejich komfortní zónu – je přiměl při nejbližší možné příležitosti vzdát. Ono ani to vzdát nemusí být jednoduché – člověk se stejně musí nejprve dostat někam, kde vzdát jde.

Během tréninku na Šumavě. Foto: Archiv Pavla Richtra

Během tréninku na Šumavě. Foto: Archiv Pavla Richtra

Pro mě osobně je závod důkazem toho, jak ohromná síla a energie se v člověku ukrývá. Nějaké vytrvalecké geny jsem asi utržil, zbytek je ale kromě tvrdého tréninku a pečlivé přípravy ohromná touha, odhodlanost a vnitřní síla.

Jsou nějaké zvláštní předpoklady, kterými musí člověk pro takový závod disponovat?

Ano jsou – mít štěstí na velmi tolerantní a chápající ženu. Bez toho by to nešlo.

Ty předpoklady nejsou myslím extra zvláštní, ale určitě to je hlavně velká fyzická a psychická odolnost. Jednoduše řečeno člověk musí umět trpět a nesmí ho to nějak extra rozložit, nesmí v extrémních situacích panikařit a přestávat uvažovat racionálně. Pokud se někdo bojí v noci v lese, nemá rád zimu a snadno prochládá, neumí si v přírodě rozdělat oheň anebo potřebuje jedno teplé jídlo denně, není to nic pro něj. Dobrá zpráva však je, že se s většinou těchto předpokladů dá něco dělat – jde se vytrénovat, naučit, zocelit. Když se chce, (téměř) všechno jde!

Krátká přestávka na focení během závodu. Foto: Archiv Pavla Richtra

Krátká přestávka na focení během závodu. Foto: Archiv Pavla Richtra

Říkáte, že člověk musí kvůli tomuhle závodu umět trpět. Kdy vám během něho bylo nejhůř?

Asi nejhoršími zážitky byly shodně poslední okamžiky obou závodů, které jsem absolvoval v letech 2012 a 2014. Tím prvním byla noc v -45° C, což je teplota, při které už jde do tuhého. Celou noc jsem nespal a můj stav se postupně zhoršoval. Navíc mi od dechu zamrzl zip na bundě, a když jsem ji chtěl rozepnout a dostat se k pití, ulomil se mi taháček zipu. Několik hodin jsem se pak nedostal k pití, začínal jsem omrzat a usínat za jízdy.

Iditarod Trail. Foto: Archiv Pavla Richtra

Iditarod Trail. Foto: Archiv Pavla Richtra

Loni mi bylo asi nejhůř opět kousek před cílem. Po pouhých dvou a půl hodinách spánku jsem se tam nad ránem dostal do místa, o kterém se píše následující:

“Pohybujete se zde skrz několik přírodních větrných tunelů („větrné díry – blow holes“), z nichž mohou v daném čase foukat některé (nebo všechny nebo žádné). Velmi jednoduše se můžete v jednom okamžiku dostat do větru o síle hurikánu se sněhem a vzápětí vejít na zcela klidné místo – nebo naopak. Vítr zde navíc může dosáhnout síly hurikánu během hodiny a stejně rychle opadnout.”

Jaký nejsilnější zážitek ze závodu vám utkvěl v paměti?

Často jsou to právě ty okamžiky, kdy mi bylo nejhůř. Kromě těch, o kterých jsem mluvil v předchozí otázce, bych zmínil úsek na zamrzlém Beringově moři. Je to 60 kilometrů zcela nekrytého prostoru, bičovaného brutálním větrem, před kterým není žádného úniku. Jakmile se na moře člověk vydá, musí už jen jet, případně jít dopředu. Žádnou jinou volbu nemá, nelze tam bivakovat ani se nikam schovat.

Celý den jsem si nemohl utřít nos a to, co z něj teklo, mi zamrzalo někde na krku spolu s jídlem, které se nedostalo do pusy, když jsem ho prostrkával zamrzajícím otvorem neoprenové masky na obličeji. Pak jsem se ještě kousek od břehu už za tmy ztratil mezi velkými kusy rozlámaného ledu – prostě peklo. Když pak po takových zážitcích dosáhnete teplého osídleného místa, dojde najednou k uvolnění všeho toho stresu, což je nepopsatelný pocit.

"Pár hodin po startu Iditarod Trail Invitational v roce 2012. Chvíli předtím, než se před nás dostali běžci. Na kolo jsem si pořádně sednul až třetí den. Závod dokončilo jen 18 z 47 startujících." Foto: Archiv Pavla Richtra

„Pár hodin po startu Iditarod Trail Invitational v roce 2012. Chvíli předtím, než se před nás dostali běžci. Na kolo jsem si pořádně sednul až třetí den. Závod dokončilo jen 18 z 47 startujících.“ Foto: Archiv Pavla Richtra

Vlastně všechna setkání s ostatními závodníky a často i místními jsou velmi intenzivním zážitkem. Potkat někoho po několikadenní samotě, boji s živly a nemalém utrpení je naprosto úžasný pocit. Mnohá přátelství s podobně “postiženými“, která jsem tam navázal, jsou velmi silná a přetrvávají na dálku, ačkoliv jsme spolu v některých případech strávili jen několik hodin.

Rád bych zmínil i jednu úsměvnou historku, ačkoliv mi tenkrát moc do smíchu nebylo. Uprostřed jednoho z opuštěných úseku jsem nocoval v nouzovém srubu a v noci mě probudil výkřik závodníka, který se chystal k odchodu. Díky závadě na těsnění vařiče se mu omylem povedlo zapálit rozlitý benzín na stole. Nechybělo mnoho a celý srub mohl lehnout popelem a s ním i naše věci.

Jak probíhá příprava na takový závod?

To úplně první, na co jsem se musel připravit, byl vlastní fakt, že se tam vydám. Nosil jsem si ten sen v hlavě asi čtyři roky, než jsem se odhodlal a poslal přihlášku. Až napodruhé jsem byl do závodu přijat – pořadatelé si vybírají tak, aby si tam nepustili někoho, kdo by to nemusel zvládnout. Více než sportovní výkony je zajímají zkušenosti s přežitím v extrémních zimních podmínkách.

Pavel demonstruje, k čemu všemu jdou v nouzi použít náhradní díly na kolo. Foto: Archiv Pavla Richtra

Pavel demonstruje, k čemu všemu jdou v nouzi použít náhradní díly na kolo. Foto: Archiv Pavla Richtra

A po fyzické stránce?

Co se týče fyzické přípravy – jejím základem je trénink vytrvalosti, takže se na kole snažím najet co nejvíce kilometrů – lépe řečeno hodin. V terénu, na silnici, na válcích – to je úplně jedno. Pár měsíců před závodem jsem na kole minimálně 15 hodin týdně, často ale výrazně více. K tomu trochu běhám, plavu a posiluju.

Zcela zvláštní kapitolou je pak příprava kola, výbavy, oblečení a jídla. Asi dva roky před mou první účastí jsem studoval všechny dostupné materiály o závodě, prošel všechny fotografie od závodníků a přečetl jejich deníky. Snažil jsem se poučit z jejich chyb, vylepšit a najít a vyzkoušet, co mě bude vyhovovat nejvíce.

"Průsmyk Rainy Pass uprostřed Aljašského pohoří umí nabídnout cokoliv mezi bezvětřím a vichřicí, 0 a -40° C a hlubokým nebo téměř žádným sněhem. Často jsme první, kdo průsmykem každou zimu jdou." Foto: Archiv Pavla Richtra

„Průsmyk Rainy Pass uprostřed Aljašského pohoří umí nabídnout cokoliv mezi bezvětřím a vichřicí, 0 a -40° C a hlubokým nebo téměř žádným sněhem. Často jsme první, kdo průsmykem každou zimu jdou.“ Foto: Archiv Pavla Richtra

Mnoho věcí jsem objednával ze zahraničí nebo kupoval až na místě před závodem. Teď už to mám dost vychytané, ale nikdo by mi asi neuvěřil, kolik mě to stálo času a energie. Rozhodně se mi to však vyplatilo, s ničím jsem neměl větší problémy. Dost časově náročná je i příprava jídla – vše rozbaluji, krájím na menší kousky, protože to v zimě nejde ukousnout, a případně balím do zapínacích pytlíků.

Občas v rámci přípravy také spím v zimě na sněhu ve spacáku, zkouším manipulaci s vařičem se zmrzlýma rukama a tak dál. Na extrémní teploty u nás moc natrénovat nejde, ale občas se na nejchladnějších místech v ČR ochladilo tak, že jsem tam jel zkoušet, jestli na to vůbec mám.

Co vůbec na takové akce říká vaše okolí?

Než jsem tam jel poprvé, musel jsem mamince slíbit, že pojedu vždy ve skupince. Že jsem jí lhal, poznala hned druhý den po startu. Teď už určitě otupěli a zvykli si, protože moc neprotestují. Někteří mě tam dokonce znovu posílají – a já neprotestuji – baví je závod z tepla sledovat.

"Na zamrzlém Beringově moři, 1375 km za sebou, 220 km do cíle." Foto: Archiv Pavla Richtra

„Na zamrzlém Beringově moři, 1375 km za sebou, 220 km do cíle.“ Foto: Archiv Pavla Richtra

Extrémní situace tam rozhodně vznikají, je to ale myslím dost relativní. Velmi dobře připravený člověk, který ví, co dělá, a je schopný řešit nečekané komplikace, možná riskuje méně, než někdo, kdo se pouští nepřipraven do nepoměrně méně náročných akcí.

Velmi důležité jsou také respekt před tamními podmínkami a zdravá troška strachu. Ne náhodou se nejede o žádné ceny nebo prize money – motivace vyhrát nemá být nikdy silnější než odhodlání pomoci někomu v nouzi. O závodu se říká, že se jezdí, aby se přežil, ne vyhrál.

Jak to všechno jde dohromady se zdravím?

Naučil jsem se už dost dobře naslouchat mému tělu a také se to během tréninku snažím nijak nepřehánět a nelámat přes koleno. Nenásleduji striktně žádný tréninkový plán, takže třeba když prší a riskoval bych nachlazení, nebo když se jednoduše ten den necítím, prostě nic nedělám. Moc velkou urputností v tréninku na sobě může člověk napáchat dost velké škody.

Letní příprava. Foto: Archiv Pavla Richtra

Letní příprava. Foto: Archiv Pavla Richtra

Vzhledem k tomu, že závod absolvují někteří po několikáté a nejstarším bývá téměř 60 let, asi to nebude tak nejhorší. Samozřejmě je závod pro tělo značnou zátěží, ze které se pak pár týdnů vzpamatovávám. To co mi však účast v závodě přinese, za to určitě stojí a trochu těch fyzických útrap a újem plně vynahradí. Ať už to je spousta zážitků, ze kterých pak dlouho žiju, určité vnitřní naplnění nebo duševní hygiena a restart, jakých jinak člověk dosáhne jen velmi těžko.

Co máte v plánu nyní?

Ani nevím, jak se to stalo, ale za pár dní odlétám na Aljašku, abych opět vyrazil na 1000 mil dlouhý závod. Jelikož trasa v prostřední třetině závodu každý rok alternuje, čeká mě kromě známých míst i spousta nového. Letošní “jižní” trasa vede územím, kde ani místní necestují, takže hrozí horší cesta. Také 200 km po Yukonu pojedeme opačným směrem, takže s největší pravděpodobností proti větru.

Pavel startuje 1. března. Držme mu palce!

Pavel startuje 1. března. Držme mu palce!

Na Aljašce to zatím vypadá dost podobně jako vloni – velmi málo sněhu, samý led a některé řeky a jezera nejsou ještě úplně zamrzlá, což je velký problém. Jsem v poslední fázi příprav – stavím nové lehčí kolo, kompletuji výbavu, nakupuji jídlo do balíčků na trasu a ještě se snažím něco potrénovat. Tohle předzávodní období nemám moc rád a už se těším na druhou hodinu odpolední 1.března, kdy ze mě všechno jako mávnutím proutku spadne a vyrazím vstříc tomu ohromnému dobrodružství.

Co byste doporučil lidem, kteří by chtěli jít ve vašich šlépějích?

Sněte velké sny a nevzdávejte se. Buďte na sebe tvrdí, ale nepřestávejte u toho myslet hlavou, jen tak se posunete dál. A nebojte se, ale kousek strachu si pro sebe nechte – může se vám hodit!


Pavel Richtr odlétá na Aljašku v úterý 24. února, na startovní čáru se se svým kolem postaví 1. března. Zpravodajství ze závodu můžete sledovat na facebookových stránkách HikeMyWorld nebo na Pavlových facebookových stránkách.

Deník z prvního Pavlova Iditarod Trailu si můžete přečíst zde na jeho webových stránkách.