Slunce ozařuje hladinu Loch Lommond

Slunce ozařuje hladinu Loch Lommond

Tentokrát bych se rád ve vyprávění vrátil o čtyři roky zpátky, kdy jsem kroutil svůj 22. rok a potřeboval jsem vypadnout z rodícího se pracovně-školního stereotypu. Drsná a divoká skotská příroda byla to, co jsem potřeboval. Jen já, stan, placka whisky, ohýnek uprostřed vřesovišť – to byla moje představa. Realita nebyla tak romantická, ale s odstupem času na tuhle hektickou cestu vzpomínám jako na jednu z nejlepších.

Nejkrásnější bývají vzpomínky na průšvihy, kterým se člověk po čase zasměje. A moje tehdejší cesta, teprve druhá větší, zahraniční na vlastní pěst, byla jeden velký průšvih. Od nohou neschopných pohybu přes úzkostné bloudění a propadání se do bažin v opuštěné divočině až po nástrahy britských velkoměst. Byla to jedna velká škola single cestování.

Nakonec jsem se musel utábořit na osamělém břehu jezera s výhledem na kemp, kam jsem se jen tak tak nedostal

Takhle jsem ve Skotsku nocoval

S jistou pravidelností mě to rok co rok táhlo v určitou dobu do deštivé a zelené Británie a tohle volání se začalo ozývat i koncem jara 2011. A tak jsem si řekl, že se vydám na cestu po Skotsku.

Cestovatelským středobodem Skotské vysočiny je stezka zvaná West Highland Way, kam se upínají zraky většiny turistů  prahnoucích po spatření přírody, kterou dosud znali z reklam na whisky nebo z britských detektivek. Za rok po téhle trase přejde na sto tisíc lidí, ale i tak si rozmanitá stezka od vesnice Milgnavie po úpatí Ben Nevisu, nejvyššího kopce Skotska, zachovává ráz divoké a neporušené přírody.

Mapa West Highland Way kousek od jejího začátku

Mapa West Highland Way kousek od jejího začátku

V průvodcích radí, že se dá při větším úsilí projít za pět dní, já jsem chtěl tohle tempo dodržet a případně překonat. Každý si může zvolit, jakou část stezky absolvuje. Já, jelikož jsem pár let žil v naivní představě, že se na cestách budu rozhodovat ze dne na den, přesouvat se stopem, spát, kde se zrovna namanu, jsem se podíval na mapu a řekl jsem si, že to dám od začátku do konce. Nic víc jsem nevymýšlel.

St. James´s park v Londýně na dohled od Buckonghamského paláce

St. James´s park v Londýně na dohled od Buckonghamského paláce

Na Ostrovy jsem se vypravil autobusem a v poledne druhého dne jsem došlápnul suchou nohou na sluncem rozpálenou britskou půdu. Krátce na to jsem měl ve foťáku Big Ben a Houses of Parliament, Tower, Tower Bridge, Baker street, Buckingham palace a další nezbytnosti, kvůli kterým lidi jezdívají do Londýna. Taky jsem se vydal metrem na severní hranici tohohle evropského New Yorku, abych tam v bohem zapomenuté krajině stopoval na hlavní spojnici se Skotskem. Tuhle bláhovost jsem zavrhnul po pár minutách marného postávání, načež jsem se vrátil na nádraží Euston a koupil si lístek na noční vlak do Glasgow. Stál stejně, co bus přes půlku Evropy.

Břeh Temže nedaleko Toweru. V pozadí dominuje známá "okurka"

Břeh Temže nedaleko Toweru. V pozadí dominuje známá „okurka“

Tohle zběsilé tempo se mi vymstilo. Měl jsem totiž ještě jiný bláhový nápad: Umanul jsem si, že cesta do přírody, to znamená pevné a vysoké boty. A to jsou přece i glády, které jsem tenkrát s oblibou tahal na všechny příležitosti, ideálně tam, kde se to nehodilo. To je vůbec zvláštní libůstka lidí, co se v nošení těchhle bot vyžívají. Nosit je tam, kde budou provokovat. Jenže na téhle cestě provokovaly leda moje tělo.

Směr Skotsko!

Kilometry nachozené za jediný den v dvoukilových botách a pod tíhou 15kilového batohu odepsaly má chodidla a probudily staré zranění kyčle, takže jsem už před čajem o páté ležel natažený v st. James´s Parku a neschopný pohybu. Na nádraží jsem se vpodvečer dobelhal rychlostí postřeleného kance.

Při mé tehdejší návštěvě Londýna mi byl St. James´s cenným útočištěm. Takhle jsem se tam utábořil, abych trochu zmobilizoval zničené nohy

Při mé tehdejší návštěvě Londýna mi byl St. James´s cenným útočištěm. Takhle jsem se tam utábořil, abych trochu zmobilizoval zničené nohy

Nepomohla ani noční cesta vlakem, jelikož mi při ní společnost dělalo několik temperamentních muslimsko-afrických rodin s dětmi. Takže když se začalo k ránu rozednívat a já poznával obrysy zelených kopců a zmoklých ovcí, začal jsem teprve usínat. Až ranní pohled na probouzející se Glasgow mě postavil na nohy. Ještě víc mě pak probralo bloudění místní podzemkou, která se pro mě stala synonymem chaosu a noční můrou městské hromadné dopravy. Do Milgnavie, jakéhosi předměstí Glasgow, kde začíná West Highland Way, jsem dorazil až na pátý nebo šestý pokus.

První etapa

Město bylo jako po vymření. Nikde ani noha, jen občas ukazatel směrující turisty k začátku West Highland Way. Bez nich bych asi nevěřil, že prostá cestička uprostřed lesoparku je ONA cesta. Pak se mě ale paní venčící psa optala, jestli jdu na West Highland Way, takže jsem se nespletl. Popřála mi štěstí a přede mnou se rozevřela krajina jako z časopisu: zelené pláně, místy pokryté vřesem, z nichž vystupovaly kopce, jejichž vrcholky se utápěly v chuchvalcích mlhy. Do toho sem tam rozpadlá salaš, stádo ovcí nebo divokých koz a pár opuštěných stavení. Jinak ani živáček.

Cesta zpočátku vypadá nenápadně, pak se před vámi ale rozevře tahle krajina a vy víte, že jste tam, kde jste chtěli být :)

Cesta zpočátku vypadá nenápadně, pak se před vámi ale rozevře tahle krajina a vy víte, že jste tam, kde jste chtěli být :)

Nadšení vystřídaly v poledne obavy. S ještě větší intenzitou se vrátila bolest nohou, která přecházela do celého těla, takže jsem překonal jen zlomek původně plánované denní dávky. Docházely mi síly, měl jsem hlad, ale nebyl prostor pojíst něco vydatnějšího, měl jsem žízeň, ale každé sundání a nandání batohu představovalo další utrpení. Ale neměl jsem na vybranou, šel jsem dál a doufal, že do večera dosáhnu jižního okraje jezera Loch Lommond, kde bych mohl přespat.

Skotsko mě přivítalo tak, jak jsem si ho představoval - zelenými pláněmi, kopci a mlhou

Skotsko mě přivítalo tak, jak jsem si ho představoval – zelenými pláněmi, kopci a mlhou

Cesta se odpoledne stočila k silnici a byla nudná. Žádné příhodné místo k odpočinku nebylo po ruce. Upínal jsem se k jedné z posledních vesnic před jezerem, kam jsem vpodvečer vyčerpaný a otrávený dorazil, ale kde kromě jednoho obchodu nebylo nic potěšujícího. Hospody byly drahé nebo zavřené, penziony zrovna tak. Naděje ve mně vzbudila alespoň autobusová zastávka, ale poslední bus odjel už dávno.

Po chvíli marného odpočinku jsem zmobilizoval síly, dovlekl se k silnici a zkusil stopovat. Naštěstí mi za chvilku zastavila parta kluků, kteří mě vzali k jezeru a vytáhli mi trn, nebo spíš celý trnový keř z paty. I když zastavili poněkud nešikovně, takže jsem se musel nějaké dva kilometry podél jezera vrátit, než jsem našel na jeho břehu příhodné místo pro nocleh.

Můj první nocleh. K jezeru Loch Lommond jsem se dostal s vypětím všech sil, nohy už jsem skoro necítil, poslední kilometry jsem musel jet stopem

Můj první nocleh. K jezeru Loch Lommond jsem se dostal s vypětím všech sil, nohy už jsem skoro necítil, poslední kilometry jsem musel jet stopem

Rozbil jsem stan v parčíku vedle drobného přístaviště na okraji menší osady s pár víkendovými sídly, hospodou a obchodem. Na rozdíl od předešlé vesnice tam bylo živo. Lidi se koupali a posedávali na trávě, já si za jejich zkoumavých pohledů postavil vedle svůj skromný příbytek, u čehož jsem se pohyboval, jako kdybych se právě učil chodit. Uvařil jsem si večeři z konzervy, doplnil zásoby a vegetil při pohledu na jezero. Nohy jsem si oblepil náplastmi, které prý člověku zregenerují chodidla, čemuž jsem nevěřil. A bylo mi o něco lépe.

Střídmá večeře a pak už jen vytoužený spánek

Střídmá večeře a pak už jen vytoužený spánek

Když jsem se za úsvitu po vydatném spánku probudil, nemohl jsem uvěřit, že bolest chodidel a s ní i zbytku nohou a celého těla odezněla. Navíc bylo nádherné slunečné ráno. Oslavil jsem to koupelí v ledovém jezeře Loch Lommond, nad čímž nejedno kolemjdoucí ranní ptáče kroutilo hlavou. „Nevím, jak je to u vás, ale tady na Ostrovech je asistovaná sebevražda zakázaná,“ smál se chlapík v teplákách a v čepici, když jsem ho prosil, aby mě vyfotil.

Prosluněné ráno druhého dne mě tak nabylo energií, že jsem se překonal a skočil se osvěžit do mrazivého jezera

Prosluněné ráno druhého dne mě tak nabylo energií, že jsem se překonal a skočil se osvěžit do mrazivého jezera

Ten den se mi předvedla vlídnější tvář Skotska: nebe bez mraku, slunce rozžíhající sytou zelenou plochu luk a kopců a opírající se do rozsáhlé modré plochy blízkého jezera. Vše bylo bez chybičky a já se konečně dostal do správné cestovní pohody. Ten den jsem měl v plánu dopravit se po východním břehu jezera co nejdál k jeho protějšímu konci, kde se na západním břehu nacházel kemp.

Takhle to u Loch Lommond vypadalo dopoledne krátce před tím, než jsem vyrazil na další část cesty

Takhle to u Loch Lommond vypadalo dopoledne krátce před tím, než jsem vyrazil na další část cesty

Cesta byla veselá a skýtala úžasné pohledy, ať už vedla člověka po příkrých srázech vysoko nad jezerem, či jej zavedla do vnitrozemí na nekončící zelená prostranství s úžasnými výhledy. Konečně to, kvůli čemu jsem se do Skotska vydal – překrásná cesta, během níž narazíte na pobíhající divoké kozy, vodopády, překrásné lesy s prastarými stromy, vřesoviště nebo staré opuštěné domky, z kterých jde strach.

Loch Lommond v plné parádě

Loch Lommond v plné parádě

Pohyboval jsem se rychle, až jsem se divil, když jsem se po poledni octnul v polovině délky jezera. Začal jsem vymýšlet, kde přenocuji, protože jedinou značku domečku na téhle straně jezera jsem minul a byl to nóbl hotel, kde jsem spát nechtěl. Až tehdy jsem si na mapě všimnul, že pár kilometrů před severním okrajem Loch Lommond křižuje vodní plochu přívoz, který převáží lidi do kempu na západním břehu. Do jeho posledního odjezdu zbývaly dvě hodiny, ale pokud jsem nechtěl spát odříznutý na opuštěné straně jezera, nezbývalo než přidat do kroku. Vypadalo to místy komicky až tragikomicky, když jsem v naleštěných steelech skákal jako koza po ostrých skaliscích na okraji srázu nad jezerem. Nejednou mi to uklouzlo. Ale cíl jsem splnil, i když to bylo jen tak tak. Necelých deset minut před sedmou večer, do odjížděl poslední přívoz, jsem dorazil na vytyčené stanoviště.

Kopcovitá krajina v poslední třetině délky jezera

Kopcovitá krajina v poslední třetině délky jezera

Pokud se někdy vydáte stejnou cestou, počítejte s tím, že vás místo přívozu přivítá jen stožár s červeným balónkem. Převozník se svou lodí vyčkává na opačném, obydleném břehu a čeká, jestli mu lidé vytažením balónku na stožár dají znamení, aby se pro ně na druhou stranu vypravil. Tak jsem učinil. Ale převozníkova bárka, kterou jsem v dálce viděl na protějším břehu kotvit, se ne a ne dát do pohybu. Nepomohlo ani moje klení, ani modlení, ani další klení. Byl jsem zase v háji.

Stožár sloužící k přivolání přívozu. Mně tedy moc neposloužil

Stožár sloužící k přivolání přívozu. Mně tedy moc neposloužil

Naděje mi svitla, když jsem se znovu podíval do mapy a zjistil, že by mi to pěšky na druhou stranu mohlo trvat jen hodinu dvě. S vidinou suchého přístřešku, teplé večeře a půllitrem piva někde v kempařské putice jsem vyrazil dál po cestě, která už ale nebyla tak vlídná a několikrát mě svedla přímo do vod jezera nebo do jeho podmáčeného okolí.

Po téhle cestě jsem se vracel zpátky k signálnímu stožáru, když jsem zjistil, že jezero neobejdu

Po téhle cestě jsem se vracel zpátky k signálnímu stožáru, když jsem zjistil, že jezero neobejdu

Jaksi jsem v tom zoufalství přehlédl na mapě jednu věc, že z jezera odvádí vodu na severním okraji řeka, která v mapě vypadala jako nepatrná, přehlédnutelná stružka, ovšem v reálu měla několik metrů na šířku. Po jejím zarostlém promáčeném břehu jsem ušel pár stovek metrů v naději, že narazím na brod nebo lávku, ale nic takového se nekonalo. Místo toho jsem se propadal do bahna, padal na hubu, a rukama vytahoval nohy zabořené až po kolena v hnědém sajrajtu. Mokrýma očima jsem mžoural na protější břeh, v tu chvíli tak blízký, kde si lidé užívali večerní pohodičku pulsujícího kempu.

Zpátky v divočině

Doplahočil jsem se zpátky k signálnímu stožáru, ale přívoz už nepřijel. Setmělo se, ochladilo, obloha se zatáhla a mně nezbývalo než se na místě utábořit. Promočený na kost jsem postavil stan, rozdělal oheň, uvařil fazole z konzervy a s výhledem na světýlka chatek a hospod v nedalekém kempu jsem popíjel whisky z placatice a díval se, jak se mi kouří z ponožek a bot, které jsem po bahnitém martyriu musel celé umýt v jezeře a sušit u ohně. Ve chvilce nepozornosti mi pak na ohni shořely ponožky, jeden z tří nebo čtyř párů, které jsem si tenkrát na cestu bral. Raději jsem si v jezeře vyčistil zuby, zalezl do stanu a doufal, že kromě stáda koz se v blízkém lese neukrývá nikdo další.

A během pořizování téhle fotky mi shořely ponožky

A během pořizování téhle fotky mi shořely ponožky

Jestliže se mi předešlé ráno odvděčilo modrou oblohou a zpívajícími ptáky, tentokrát jsem se probudil do lijáku, který mi nedovolil ani sbalit stan. Čekal jsem několik hodin, než ustane, abych mohl zlikvidovat improvizovaný tábor, a smiřoval jsem se s bolavým rozhodnutím. Zničené nohy, promočené oblečení a počasí, které mě v nejmenším nemotivovalo do další cesty, znamenaly jediné – vracím se zpátky. Tahle cesta už mi neměla co nabídnout, užil jsem si divočinu, spaní v pustině a spoustu krásných výhledů. Přívozem jsem se dopravil na protější břeh a odtud jsem odjel vlakem do Glasgow.

...a našel jsem si tam kámoše

V Glasgow jsem načerpal síly na další cestu :)

Aspoň to se povedlo. Jednak je Glasgow fajn město s typickou britskou architekturou, jednak jsem si tam mohl s úlevou koupit dřív nenáviděné sandály, dát si gáblík a v klidu posedět v hospodě a lámat do sebe ležák Tennents jako o život. Pokud tam vyrazíte, zajděte do The Empire Bar a pozdravujte tam ode mě.

Při výběru místa pro nocleh jsem byl opět kreativní. Původně to mělo být přímo pod hradem, nakonec jsem se spokojil s památečnou vyhlídkou nad městem

Při výběru místa pro nocleh jsem byl opět kreativní. Původně to mělo být přímo pod hradem, nakonec jsem se spokojil s památečnou vyhlídkou nad městem

Ve Skotsku jsem strávil ještě několik dní, ale to už nebylo nic zásadního. Glasgow jsem opustil druhý den ráno a zajel jsem do městečka Stirling, dějiště bitev Williama Wallace. Kvůli krásnému hradu a památníku W. Wallace stojí za jednodenní návštěvu, ale jinak se tam budete nudit. Dál jsem se vydal do Edinburghu. Ten taky stojí za návštěvu, je tam spousta pěkných míst, ale většinou počítejte se spoustou turistů. Po třech dnech tam jsem se vrátil do Londýna, strávil v něm dva dny a byl rád, že můžu zase zpátky do Prahy. Ale stálo to za to, jak jinak.