Zajímavé sledovat, jak se býci drží těsně u sebe. V takovém stadiu nejsou tolik nebezpeční. Jakmile se ale jeden oddělí od stáda, je to teprve o hubu

Encierro neboli běh s býky je neoddělitelnou součástí fiesty, i když se slavnost zdaleka netočí jen kolem toho

Tolik bílého oblečení jsem na sobě v životě neměl. V Pamploně během fiesty se ale nic jiného nenosí. Je to staré a nesmlouvavé pravidlo, tak jako jsou nesmlouvavé ostré rohy majestátních býků, kteří každý den fiesty za rozbřesku ženou ulicemi šílence ochotné sáhnout si na smrt. Dřív než se s ní večer setkají pěstěná zvířata v aréně. Snad i proto, že je událost tak nasáklá krví, je opředená cynickou potřebou lidí se bavit. Ubavit se k smrti, blesklo mi několikrát v hlavě, když jsem ve Španělsku pozoroval tenhle zběsilý červenobílý kolotoč.

Já před začátkem středečního běhu. Celou noc jsem nespal a ty šortky jsem za tři dny skoro nesundal. Takže žádné lámání srdcí se nekonalo :)

Já před začátkem středečního běhu. Takovouhle parádní vestu fasovali všichni novináři a opravňovala k tomu, aby se člověk mohl pohybovat už za první bariérou určenou zejména zdravotníkům. Diváci za druhou ohradou z běhu viděli pramálo.

„Fiesta opravdu začala. Trvala pak sedm dní a sedm nocí tance, pití a rámusu. Dály se věci, jaké se můžou stát jenom při fiestě. Nakonec člověku všechno připadalo docela nereálné a zdálo se, že nic nemůže mít žádné důsledky. Myslet během fiesty na důsledky se zdálo naprosto nemístné. Po celou dobu fiesty měl člověk pocit, že musí i v nejtišším místě křičet, aby ho bylo slyšet. A stejný pocit měl o všem, co dělal. Byla fiesta a trvala sedm dní a sedm nocí.“

Takhle fiestu San Fermina popsal Ernest Hemingway ve své novele Fiesta a já bych se pod jeho slova i po těch desítkách let podepsal. Všechno, co o ní napsal, do písmene platí. Někdo si z fotek a vyprávění může říct, že je to jen velká týdenní kalba okořeněná dlouhou tradicí, ale zajeďte si v prvním červencovém týdnu do Pamplony a zjistíte, že to není jen tak ledajaká kalba.

Přeplněné náměstí při Chupinazu, slavnostním zahájení fiesty. Tisíce lidí se tísnily na malém prostoru a sangrie tekla proudem, někdy i létala vzduchem

Přeplněné náměstí dvě hodiny před Chupinazem, slavnostním zahájení fiesty. Tisíce lidí se tísnily na malém prostoru a sangrie tekla proudem, někdy i létala vzduchem

Dokud jsem na San Ferminu sám nebyl, nenapadlo by mě to. Zajímalo mě jen focení encierra, jak se označuje proslulý ranní běh býků ulicemi Pamplony (navzdory mediální popularitě se jedná jen o jednu z mnoha částí fiesty). Sotva jsem ale první červencovou neděli v Barceloně skočil na vlak mířící do hlavního města baskického kraje Navarra v severním Španělsku, pohltil mě bíločervený vulkán zvaný San Fermin, který ve svém nitru koncentroval statisíce nadšených lidí, aby den na to, v pondělí 6. července na náměstí Plaza Ayuntamiento explodoval.

Exploze. Takhle označil Hemingway ve zmíněné knize zahájení slavností San Fermina při události zvané Chupinazo. Lépe to ani vystihnout nelze. Tisícihlavý dav se od rána tísní na maličkém náměstí a čeká, až odbije poledne a fiesta odpálením rachejtle z balkónu radnice oficiálně započne.

Takhle to během fiesty vypadá v ulicích Pamplony

Takhle to během fiesty vypadá v ulicích Pamplony

Tou dobou už mají všichni na sobě jen bílé oblečení s červenými doplňky – a v sobě nějaký ten alkohol. Během čekání se popíjí sangrie, která proudí z kožených měchů na víno nejen do úst, ale i na oblečení, lahve často létají vzduchem, takže ať chcete, nebo nechcete, většinou je váš bílý úbor ještě před polednem zbarvený do růžova. Ale panuje výborná atmosféra, nikdo si nenechá zkazit náladu.

Veselí začíná

Krátce před vypuštěním rachejtle si lidé sundají červené šátky ze zápěstí, případně je vyndají z kapes, za bujarého jásotu je jako trojúhelníky vztyčí nad hlavu, roztočí, a jakmile odbije dvanáctá, uvážou si je kolem krku, kde by měly zůstat až do konce fiesty. Kdo se takhle vyparádí už před zahájením slavnosti, je považován za amatéra a neznalce.

Natěšené divačky

Slečny na San Ferminu

San Fermin tedy začal. Rozpoutalo se šílené několikadenní běsnění s nezaměnitelnou atmosférou, která se nedá fotkami zcela zachytit. Tisíce lidí od rána do večera tančí, pije, korzuje po městě a všelijak se veselí. Všechny hospody a restaurace jsou dokořán a věčně přeplněné, poledne a noc od sebe rozeznáte jen proto, že je tma nebo světlo, lidí je v ulicích pořád plno a pořád se tančí a pije. Po městě se v davu trousíte šnečí rychlostí, ale nikdo nikam nespěchá, nikdo není nervózní, nikdo se nezlobí, když na něj děti z vysokých balkónů chrstnou vodu. San Fermin je jedinečná událost, kterou člověk musí zažít, aby ji pochopil a přišel jí na chuť.

Přetékající pamplonské ulice v první den fiesty

Přetékající pamplonské ulice v první den fiesty

Pak se může stát, že budete do Pamplony touhle dobou přijíždět každý rok. Tak jako nadšená skupinka Španělů a Španělek všech věkových kategorií, s kterými jsem se seznámil v jídelním voze vlaku na cestě za tímhle dobrodružstvím. „Jezdíme na San Fermin každý rok, pro Španěly je to velká událost, jedinečná příležitost, jak potkat spoustu známých, pokecat a pobavit se,“ vysvětlila mi po cestě Meite, dáma v letech, která se mě jala seznamovat se zákonitostmi této tradice.

S jejími přáteli jsme ve vlaku z Barcelony vypili pár piv a povídali si. Když jsem jim sdělil, že je to můj první ročník na San Ferminu, jedu sám a místo hotelu si v batohu vezu spacák, zamrznul jim úsměv na rtech, případně kroutili hlavou a častovali mě výrazem, jakým matky kárají děti, co si nedají říct. Přišlo i pár nabídek k noclehu, ale to jsem odmítnul, přece se s tím batohem nebudu tahat zbytečně!

Na hlavním náměstí bylo kromě spousty lidí a hospod taky pódium, kde večer vystupovaly kapely

Na hlavním náměstí bylo kromě spousty lidí a hospod taky pódium, kde večer vystupovaly kapely

Do Pamplony jsem dorazil v neděli večer, kdy už ulice přetékaly k prasknutí a na hlavním náměstí postávaly a polehávaly tisíce lidí. Byl to šok. Najít místo v hospodě, aby se člověk po čtyřhodinové cestě vlakem najedl něčeho pořádného, stálo značné úsilí. Zato jste si mohli kdekoli koupit za dvě eura orosenou sklenici piva, sednout si s ní na trávu mezi rozjařené návštěvníky a ve svitu posledních oranžových paprsků zapadajícího slunce hltat celý ten hemžící se kolos.

To ale bylo jen zahřívací kolo. V neděli jsem si šel lehnout už o půlnoci, kdy Jižané obvykle teprve ožívají, jenže jsem chtěl být na úvod fiesty čerstvý a taky se v klidu seznámit s novým nocležištěm. Rozlehlý park mimo civilizaci daleko od historického centra města mi poradil jeden z pohůnků v úschovně zavazadel. Bohužel jsem tehdy ještě nevěděl, že tihle kluci se ve městě vyznají asi jako já třeba v pracích prášcích: odkýval bych vám, že ta jména existují, možná bych i v obchodě ukázal, kde je najdete, ale to by bylo tak všechno.

Sousoší znázorňující encierro, tedy ranní běh s býky

Sousoší znázorňující encierro, tedy ranní běh s býky

Takže není divu, že první noc nebyla nic extra. Vlastně jsem ji musel ukončit předčasně, když se kolem mě před svítáním začal motat divnej chlápek – ani nedomýšlím, s jakým úmyslem. Radši jsem si sbalil věci a šel se dospat na lavičku na hlavní náměstí, z kterého zatím metací vozy sklízely střepy a muži ve žlutých vestách smývali citronovou vodou slitky z dlažebních kostek. Ta nepříjemná kyselá vůně byla od té doby všudypřítomná. Vždycky ráno se mi z ní chtělo zvracet.

V Pamploně se sešel svět

Po zahájení fiesty už ale šlo všechno hladce. Co chvíli jsem se s někým novým seznámil, prohodili jsme pár slov a pak jsem šel zase o kus dál, buď se jen tak projít, nebo si udělat fotku, něco si koupit, někde se natáhnout a třeba poslouchat muziku nebo sledovat pouliční umělce. Čas náramně plynul a lidi byli úžasní.

Závěrečné foto s jednou z úspěšných absolventkyň ranního býčího běhu

Přátelskost neznala mezí. Jako na téhle fotce s jednou z čerstvých absolventek encierra

Přátelskost neznala mezí. Ostatně před tím už mě varovala Meite, ta dáma z vlaku. „Někteří lidi k tobě můžou být jen tak laskaví nebo ti prokázat nějakou službu. Proč? Je prostě San Fermin,“ usmála se. A měla pravdu. Jednou si třeba přede mnou dívčina rozhrnula podprsenku, aby mi z jejího zákoutí nabídla jakýsi balíček s čímsi. Pár hodin na to jsem byl pro změnu jmenován hlavou místního uličnického gangu či čeho.

To jsem si tak mezi nocí a ránem odpočíval na lavičce a kousek ode mě postávala parta kluků mezi 20 až 25 lety. Všichni se motali kolem potetovaného plešatého hromotluka s chybějícím předním zubem a já jsem z nějakého důvodu upoutal jejich pozornost. Myslím, že to bylo pro to, jak mi byla ta jejich vážnost a drsnost v mé tehdejší vesele-rýpavé náladě ukradená, spíš jsem si z nich utahoval. I tehdy, kdy se se mnou dali do řeči. Ale k mému údivu mě nesbili, nýbrž pozvali do hospody.

Přetékající pamplonské ulice při západu slunce

Přetékající pamplonské ulice při západu slunce

Když jsme přišli, musel jsem uznat, že Anjel (Anchel), ten vůdce gangu, se tam těší určité přízni. Jak mi s neskrývaným obdivem vysvětlil jeden z jeho kamarádů, nedávno ho pustili z vězení, kde si prý odpykával tři měsíce za to, že rozbitou lahví od piva pobodal svého soka v lásce. To mu teď dodávalo jakousi auru šéfa vesmíru, alespoň toho lokálního, co se formoval v téhle zapadlé španělské knajpě. Mě si ten člověk z nějakého důvodu oblíbil. Pořád za mnou chodil a plácal mě po ramenou, až mě jednou s rituální vážností objal, zadíval se mi do očí a tichým sípavým hlasem sdělil: „Now you are the boss. I am not the boss now.“ No nijak extra mě moje nová funkce nenadchla, poděkoval jsem a v nestřeženém okamžiku se zase ztratil ve víru fiesty.

Pohled na Pamplonu od býčí arény

Slunce svítá nad Pamplonou ráno před prvním encierrem

Tohle se ale stalo až v noci z úterý na středu. To už jsem měl za sebou jeden ranní běh s býky. Nenašel jsem v sobě dost šílenství na to, abych sám běžel. Navíc jsem do Pamplony odjel, abych tenhle závod s předem daným výsledkem fotil. Díky novinářské akreditaci jsem dostal parádní červenou vestu s nápisem Prensa a visačku na krk, které mě opravňovaly procházet se v koridoru pro záchranáře, takže jsem měl na rozdíl od diváků schovaných za dvojitou bariérou slušný výhled. A nemusel jsem se hodiny prát s někým o místo.

Býci vybýhají každý den vždy v osm hodin ráno, lidé se mačkají v ulicích už hodiny dopředu, spousta z nich přijde rovnou z flámu

Býci vybíhají každý den vždy v osm hodin ráno, lidé se mačkají v ulicích už hodiny dopředu, spousta z nich přijde rovnou z flámu

Bylo krásné ráno. Trochu jsem zaspal a jen pár desítek minut před osmou, kdy býci startují, mě čerstvé sluneční paprsky vytáhly ze spacáku, který jsem z bůhvíjakého důvodu zaparkoval podél městských hradeb v kopci se sklonem 45 stupňů. Všude byla zase cítit ta směs alkoholem nasáklých chodníků a citronové vody, která měla pach zakrýt. V ulicích se potkávala ranní ptáčata s nočními ptáky. Já byl cosi mezi tím. Vyčistil jsem si zuby nad kanálem a šel si do jedné zatáčky najít místo pro focení.

Krátce před výběhem

Běžci těsně před startem encierra

Krátce před startem začali být běžci nervózní. V těsném davu se protahovali, vzhlíželi k nebi, poplácávali se a smáli se mi do objektivu. Pak vzduch prořízla rachejtle na znamení, že býci byli vypuštěni do ulice. A dav se sunul kupředu, napřed pomalu a nejistě, ale za chvíli velmi hbitě, skoro až hystericky a s hlasitým vřískáním. Jekot prchajících lidí byl v mžiku přehlušen dusotem několika statných šlechtěných býků. Ale jen na chvíli, po pár vteřinách byli býci i s hroznem lidí pryč.

Tady už je vidět býky vbíhající na náměstí

Tady už je vidět býky vbíhající na náměstí

Zhruba 850metrovou trasu lemovanou částečně hrazením uběhne skupina býků, obvykle šesti nebo osmičlenná, za dvě až tři minuty. Je to velká rychlost. Když poslední z těch půltunových monster doběhne do arény, oznámí to pořadatelé odpálením druhé rachejtle. V jejích útrobách pak býci čekají až do večerního zápasu, v kterém obvykle naleznou smrt z rukou matadora.

Nutno podotknout, že jsou to fakt krásná zvířata. Taky se jim v jejich krátkém životě dostává prvotřídní péče

Nutno podotknout, že jsou to fakt krásná zvířata. Taky se jim v jejich krátkém životě dostává prvotřídní péče

Abych to ještě uvedl na pravou míru: spousta lidí se domnívá, že se jedná o nějakou adrenalinovou zábavu, která vznikla účelově, aby si pár bláznů ukojilo apetit po vzrušení. Ale není to tak. Tahle událost se vyvíjela desítky let a má svůj význam. Tím je přesouvání býků ze stájí, umístěných pod městem, do arény. Až postupem času se z toho stala adrenalinová výzva. Která skoro nikdy nekončí bez jediného zraněného. Já osobně s tím nemám problém, po přečtení mnoha Hemingwayových knih jsem přejal romantický pohled na tuhle podívanou. A poté, co jsem zažil fiestu, se tyhle mé sympatie ještě znásobily. Každopádně rozumím tomu a dovedu pochopit, když s tím někdo nesouhlasí nebo se toho štítí.

Býci nakonec doběhnou do arény, kde to pak vypadá takhle. Večer čeká zvířata zápas na život a na smrt. I když ta první varianta se stane jen zřídka

Býci nakonec doběhnou do arény, kde to pak vypadá takhle. Večer čeká zvířata zápas na život a na smrt. I když ta první varianta se stane jen zřídka

Na závěr ještě rada pro všechny, kdo se vypraví do Pamplony bez střechy nad hlavou: pokud nemáte kde spát, můžete přes den složit hlavu na plovárně kousek za městem. Je tam skvělé koupání a můžete se tam vyspat z kocoviny beze strachu, že by vás tam někdo obtěžoval. Udělal jsem to tak já a podle počtu přítomných ospalců v bílo červené se takhle rozhodla spousta dalších lidí. U bazénu jsem strávil úterní i středeční rozpálené odpoledne, abych byl večer zase fit na další večírek.

V úterý večer se znovu hnali lidé ulicemi. Tentokrát šlo ale o neškodnou zábavu, při které si hlavně děti vyzkoušely, jak asi vypadá encierro.

Večer se znovu hnali lidé ulicemi. Tentokrát šlo ale o neškodnou zábavu, při které si hlavně děti vyzkoušely, jak asi vypadá encierro.

Poslední noc už jsem nespal vůbec, šel jsem si odpočinout až po encierru na zmíněnou plovárnu. Pak už jsem si jen vychutnal poslední drink v kavárně Iruňa, kde sedávali hrdinové Hemingwayovy novely Fiesta, a odešel na vlak do Barcelony. A odtud zpátky do Prahy. Ale počítám, že si to někdy zase zopáknu, koneckonců někde tam na mě čeká Anjel a spol.