Konečně v cíli

„Jestli jdete s tím kolem nahoru, tak to radši vzdejte už teď,“ radil mi šedesátiletý horal asi kilometr od vrcholu šumavského kopce Boubín, kam jsem se v době největších veder zkraje srpna vydal vyzkoušet, jestli jsem si za léta vyplněná mlácením do klávesnice a vysedáváním v putykách uchoval něco ze své kdysi nadějné cyklistické minulosti. „Ten o tom tak ví,“ říkal jsem si v duchu, když jsem mu s úsměvem plným müsli tyčinky a rozmačkané broskve zároveň děkoval za otcovskou starost. No, jak jsem za chvíli zjistil, něco o tom věděl.

Tím titulkem bych nechtěl nikoho odradit od fajn výletu na třetí nejvyšší kopec jižních Čech a pátý nejvyšší na české straně pohoří. Jen bych rád otcovsky poradil: Jestli se chystáte s kolem na boubínskou rozhlednu, rozmyslete si to. Nebo se alespoň připravte na pořádný zápřah. Nebo si vyberte lepší cestu než já, sběratel cestovatelských hloupostí a naivit.

Výhled z rozhledny

Sladký výhled z rozhledny

Mám rád extrémy a vypravit se na tuhle cestu v suchém prosluněném dni se ukázalo jako nenápadný, ale slušný extrém. Co naplat, že jsem si vezl zásoby jídla a pití – díky jejichž tíze jsem si na pár následujících dní zhuntoval nohy a záda tak, že jsem se pak s radostí po zbytek týdne extrémně válel u vody nebo kouřil šíšu do zblbnutí – plahočit se po půlmetrových terénních schodech do strmého kopce s bicyklem na zádech ve čtyřicetistupňovém vedru nebylo zrovna to, u čeho by si člověk pohvizdoval a kochal se krásnou krajinou stejnojmenného pralesa.

Přesto, pokud se nacházíte v okolí, stojí za to se na rozhlednu ve výšce 1362 metrů vypravit, ideálně v takových podmínkách, abyste z ní něco viděli. To se pak můžete zadívat na rozlehlou krajinu národního parku, a když budete mít štěstí, zazrcadlí se vám v dálce i zasněžené vrcholky rakouských Alp.

Rozhledna

Rozhledna

Bránou na tato místa je víska Včelná nedaleko obce Buk, kam se dostanete po silnici z Prachatic do Vimperka. Pak se lesní stezkou šplháte – kupodivu – nahoru.  Cesta je to pěkná, jako stvořená pro rodinný víkendový výlet s vyhlídkovou tečkou. Ale nečekejte, že by ta tečka byla oroseně osvěžující, ideálně hořce osvěžující, jak jsem doufal, když jsem funěl do kopce.

Taky jsem za to při svištivé zpáteční cestě do údolí vyčítavě hleděl na obyvatelky přilehlé pily, které mě sice při výšlapu uctivým a obdivným výskotem podporovaly v úsilí, ale nevarovaly mě, že nahoře není žádná občerstvovna, obvyklý cíl nás cykloturistů. To je samozřejmě hodně osobní soud, jinak je pohled z rozhledny krásnou odměnou za projevenou námahu a nerad bych tímto někoho odradil.

Ještě předtím jsem ale na cestě z šumavského podhůří během hodiny překonal kolem pěti set výškových metrů. Pak následovalo samotné stoupání od Včelné na vrchol.

Výhled z rozhledny

Výhled z rozhledny

Kilometr a půl pod rozhlednou narazíte na altánek, kde si můžete posedět a pojíst něco z vlastních zásob. Ve stejných místech vás asfaltka zavede do závěrečné fáze trasy, která vede po lesní cestě. Jak jsem se dozvěděl až nahoře, k vrcholu se táhnou dvě stezky. Jedna – po níž jsem se vydal já – vede po nezpevněné cestě plné šutrů, kořenů a klád, druhá širokou šotolinovou silnicí.

Prvních pár desítek metrů jsem se coby vyznavač horských kol utvrzoval v tom, že si konečně užiju pořádný terén. Pak už jsem musel ze sedla a tlačit kolo přes příliš velké a strmé nerovnosti. V půlce cesty jsem se zpocený na kost zastavil, abych do sebe natlačil nějaké ty vitamíny. Když mě viděl chlapík, zmíněný v úvodu textu, pokusil se mě znejistit svými slovy o vzdávání a o terénních schodech. Nedal jsem se.

Zlé poslední kilometry

Chvíli na to už jsem si musel hodit kolo na ramena a s ohnutým hřbetem šplhat po strmé cestě plné balvanů. Čím víc jsem se blížil k cíli, tím se zvyšovala frekvence zastávek i frekvence lidí, kteří mi říkali, abych se na to vykašlal. Trápily mě křeče do stehen, hlad a mírná trudnomyslnost z pochybovačů. Ale k rozhledně jsem se i tak doplazil.

Po pořádné práci pořádná odměna. Žádný tyčinky, ale maso

Po pořádné práci pořádná odměna. Žádný tyčinky, ale maso

Po vypití litru zteplalé – rozhodně ne orošené – vody a zkonzumování všeho, co jsem to ráno objevil v lednici tak chudé, jak jen může být chudá lednice osamoceného chlapa dovolenkáře po víkendu, jsem zmobilizoval síly na bezplatný výstup na rozhlednu.

Výhled z rozhledny

Výhled z rozhledny

Výhled stál za to. Bylo nádherné počasí, nahoře foukal příjemný vánek, a i když se v dáli místo Alp zazrcadlil hlavně Temelín, koukalo se odtud pěkně. Až jsem skoro zapomněl, že mě za hodinu čeká audience u dávno nenavštíveného příbuzného v jedné z přilehlých obcí.

Z Boubínu zase do údolí

Na úpatí rozhledny jsem byl poučen, že pro kolaře je lepší využít druhou cestu, pohodlnou, šotolinovou, která rovněž vede od altánku u rozcestí a která by mě ušetřila mnohých útrap. Vydal jsem se tedy po ní alespoň nazpátek a vychutnal si osvěžující cestu dolů.

Výhled z rozhledny

Výhled z rozhledny

Pro ty, co rádi sjezdy na horských kolech: když se rozhodnete užít si v horní části cesty dřevěné lávky jako vystřižené z freeridových parků, vězte, že kromě příjemných třiceticentimetrových schodů mezi jednotlivými dřevěnými plošinami na vás občas zákeřně vybafnou i vícestupňová schodiště, takže opatrně. Mně se tohle překvapení stalo skoro osudným. I když jistě bych ukojil nadšené očekávání dvou starších dam, které se slovy: „A my se těšily, jak to sjedete“ zklamaně přihlížely tomu, jak jsem na poslední chvíli s přískokem a smrtí v očích zastavil svých pětasedmdesát kilo těsně před několikametrovým schodištěm.

Ale jinak to bylo fajn :)