Pavel Richtr se letos chystá tisícimílový závod jít pěšky. Jestli se mu to povede, bude prvním člověkem, kdo to zvládl na kole i pěšky

Pavel Richtr se letos chystá tisícimílový závod jít pěšky. Jestli se mu to povede, bude prvním člověkem, kdo to zvládl na kole i pěšky

Jestli i v těchto skoro jarních dnech občas ještě klepete kosu, vězte, že na tom určitě nejste tak špatně jako český biker a sportovec Pavel Richtr. Po trojnásobném zdolání jednoho z nejextrémnějších závodů světa, aljašského Iditarodu, se rozhodl vyměnit kolo za tažné saně a zdolat tisíc mil (1600 kilometrů) napříč zamrzlou pustinou a bez jakékoli podpory pěšky. Rozhovor vznikal už před Vánoci, ale publikuji teď, čtyři dny od začátku Iditarodu.

Chce se ti do té zimy? Normální člověk si řekne, že je Iditarod šílenost. Kde bereš motivaci dělat takovou věc?

Celkový pohled na věc je asi takový, že jde o velké dobrodružství, a to chci. Že je tam velká zima, je takové nevyhnutelné, asi i zlo.

Pár dní před začátkem závodu v Anchorage

Pár dní před začátkem závodu v Anchorage

Takže je to i o překonávání se?

Určitě ano. Jednak o tom a jednak i o intenzivních zážitcích, které se opravdu vryjí hluboko do paměti. Málokdy lze zažít něco tak nezapomenutelného.

To je i důvod, proč půjdeš tentokrát pěšky? Posunout si zase tu laťku o kus dál…

Částečně to a částečně také, že je to něco jiného, protože kolo už jsem si vyzkoušel dost krát. Není to něco, co bych vymyslel teď, měl jsem to v hlavě dlouho. Už když jsem přemýšlel, že tam pojedu poprvé mi přišlo, že chůze je lepší, protože s sebou nemáš kolo, které může být zdrojem problémů. Což se v některých případech může stát, ale v normálním podmínkách kolo hodně urychluje.

Jaký je rozdíl v přípravě oproti kolu?

Zásadní samozřejmě je, že nejedeš na kole. Hodně teď tahám pneumatiku, protože to simuluje tažení saní. Je to hodně jiné než normální chůze nebo běh. Trochu víc toho budu potřebovat s sebou, protože budou větší vzdálenosti mezi záchytnými místy, kde seženu jídlo, kde se budu moct dobře vyspat. Strávím zkrátka víc času v divočině, víckrát budu spát venku. Spoustu věcí jako jsou sněžnice, sáně a boty si musím modifikovat tak, aby mi správně posloužily.

"Za pohořím Alaska Range (v pozadí), které tam tím jedním průsmykem vzadu projíždíme, je obvykle velmi málo sněhu. Někdy oprvadu málo. Pro bikera dobré, pro chodce se sáněmi ani trochu dobré..."

„Za pohořím Alaska Range (v pozadí), které tam tím jedním průsmykem vzadu projíždíme, je obvykle velmi málo sněhu. Někdy oprvadu málo. Pro bikera dobré, pro chodce se sáněmi ani trochu dobré…“

Takže pěšky se jde jiná trasa, než jakou jedou bikeři?

To ne, trasa je stejná, ale místy budu třeba třikrát pomalejší než na kole. Takže když je tam úsek sto padesát km, tak na kole, když to šlo dobře, jsem ho měl třeba za deset hodin. Pěšky nepůjde, abych to dal rychleji než…

Tak tři dny?

Rychleji než dva dny. Když to půjde dobře. Když to půjde blbě, tak to může být dnů pět. To je na tom docela dobré. Na kole to může být osm dnů, když tam bude půl metru sněhu. Někdy je chodec rychlejší než cyklista.

Mrazivý východ slunce uprostřed nejdelšího (300 km) úseku mezi obydlenými místy. Cesta se najednou (na malý kousek) stočila přímo proti slunci a prostě to nešlo nevyfotit. Foto: Pavel Richtr

Mrazivý východ slunce uprostřed nejdelšího (300 km) úseku mezi obydlenými místy. Cesta se najednou (na malý kousek) stočila přímo proti slunci a prostě to nešlo nevyfotit. Foto: Pavel Richtr

Za kolik dnů se dá tisíc mil ujít?

Veterán a legenda závodu, kterému už je skoro 60, to loni dal za 19 dnů. Má průměr asi 80 km za den. Normální časy dalších hodně dobrých lidí jsou 23, 25 až 30 dní, což je limit. Od 31 dní už se to bere jenom jako že jsi to došel.

Ty si dáváš nějakou hranici, které bys chtěl dosáhnout?

Nedávám. Tím že jsem cyklista, který se cpe do něčeho kam nepatří a jen zkouší, jestli to zvládne, nic takového nemám. On to ještě nikdo nikdy nezvládnul, aby dokončil Iditarod na kole i pěšky. Tenhle veterán, o kterém jsem mluvil, už asi osmkrát došel. Je to chodec a na kole to zkusil, když jsem tam byl posledně. Chudák byl asi tři dny za mnou, zapadal sněhem a pak strávil asi osm dní na jednom úseku, odkud ho museli zachraňovat. Vloni, když tušil, že budou dobré podmínky, šel zase pěšky, aby udělal rekord, a teď jede zase na kole. Takže jsme tam dva, kdo zkoušejí být první, co to zvládli pěšky i na kole. Myslím, že má víc šancí, protože kolo může být jednodušší a kolo je pro chodce jednodušší než obráceně.

"Dnes to bylo na Lipně jako na Yukonu (mínus zima, vlci a plus lidi). Do startu 4 týdny - uf."

„Dnes to bylo na Lipně jako na Yukonu (mínus zima, vlci a plus lidi).
Do startu 4 týdny – uf.“

Kolik se závodu účastní lidí?

Vždycky startovalo celkově kolem 50 s tím, že většina jde jen krátkou trasu, která má 350 mil. Tisíc mil jde vždycky nějaké menší procento – deset, osm, patnáct lidí. Letos je tam asi 75 lidí, a tisíc mil jde a jede asi 20, což je historicky nejvíc.

Jsi profík, nebo máš normální zaměstnání?

Nejsem profík, Iditarod je moje dovolená. Dělal jsem ajťáka a projektového manažera a pak jsem asi před pěti lety začal dělat další věci, které se de facto týkají zastoupení některých značek na našem trhu.

Dá se to stíhat?

Podnikání mi umožňuje, že mám svobodu v tom, kde si trénuju, kdy si kam jedu, i když teď budu pryč měsíc a půl, což je strašně dlouhá doba. Pracovně jsem sice byl pryč i déle, ale tohle je s vypnutým telefonem. Když jsem jel Iditarod poprvé, byl jsem ještě zaměstnancem, ale nějak mi to umožnili. Byl jsem ale tenkrát taky odolnější a nadšenější, takže jsem byl schopný si po práci pracovat ještě na svých projektech. Pak jsem v devět sednul na kolo a přijel v půl třetí ráno. A takhle jsem to dělal třeba tři dny v týdnu. To už bych teď asi nezvládl.

Ne vždy se ale dá spát pod střechou. "Tohle byla první noc závodu 2012, který poznamenala sněhová bouře asi hodinu po startu. Spal jsem od 4 do 7 a zapadával jsem sněhem. Sníh byl měkký, na kolo jsem sednul až po třech dnech," vzpomíná na tento nocleh český cyklista

Ne vždy se ale dá spát pod střechou. „Tohle byla první noc závodu 2012, který poznamenala sněhová bouře asi hodinu po startu. Spal jsem od 4 do 7 a zapadával jsem sněhem. Sníh byl měkký, na kolo jsem sednul až po třech dnech,“ vzpomíná na tento nocleh český cyklista

Ty jsi chodil po práci v devět večer na kolo?

Ano, pak jsem tedy ráno přišel do práce v deset, ale nějaký čas jsem takhle fungoval. Teď už víc sázím na zkušenosti, už to není taková divočina. Je to velká motivace být připravený, protože může jít o život. Asi před měsícem nám pořadatelé poslali mail, v kterém psali, že jsou trošku nervózní z toho, že někteří účastníci začali brát tisícimílový závod na lehkou váhu, a jestli si uvědomují, že můžou přijít o život. A jestli jsou si jistí, že mohou vydržet hodiny nebo dny soběstační v tom nejhorším možném počasí, jakého se kdy báli, a to bez jídla a pití. Měl jsem z toho e-mailu husí kůži. Ale říká se, že je dobrý mít trochu strachu a trochu se bát, protože to tě může udržet naživu. Právě i tím, že se dobře připravíš.

Pavlovo snažení můžete online sledovat tady.

Takže čím víc se závod zpopularizoval, tím víc se ho účastní i lidé, kteří nejsou dostatečně připravení?

Právě v tomhle e-mailu byly zmíněné dva ročníky. Já tam byl poprvé v roce 2012, kdy jsem jel krátkou trasu a všechno vypadalo úžasně, ale hned po startu napadlo asi 60 čísel sněhu. Takže na prvním checkpointu, který je vzdálen asi 90 km a kam jsem pak další dva roky dojel na kole za šest hodin, jsem se ocitl asi za dva dny. Ten rok nikdo nešel dlouhou trasu, protože to nešlo, do cíle krátké došla jenom třetina lidí, asi 18, s vítězným časem kolem 6 a půl dne. Pro srovnání vloni se to jelo za necelé dva dny. Byla to taková malá ukázka toho, jak se to může všechno pokazit. V mailu pořadatel varoval, že kdyby se tohle stalo někde za cílem krátké trasy, kde začíná ta opravdová pustina, tak to může být strašný průšvih. Na té krátké je každých 60 až 80 kilometrů nějaká stanice, kde se můžeš vzdát, na té dlouhé pak není třeba 200 kilometrů nic.

A ten druhý rok?

Druhý rok, který zmínili, byl ten předloňský, kdy jsem v tomhle dlouhém úseku taky zapadal sněhem. Byl jsem už skoro na konci, takže jsem těch zbývajících 60 km za den a půl kolo protlačil závějemi. Ale ti co byli za mnou, zůstali devět dní v -40 stupních Celsia, kdy jeden přišel o části prstů a pro jednoho museli se skútrem. Není to žádná sranda a lidi, kteří zažili jen dobré roky a dobré části trasy, si říkají ‚no jasně, v pohodě, tak jedu dlouhou,‘ ale vůbec nemusí tušit, co všechno se tam může stát. Já jsem taky na některých místech zažil hrůzu.

Pavel Richtr: V pozadí je pohoří Alaska Range, které jsem překonal. Za mnou 450 km, přede mnou 1160 km

Pavel Richtr: V pozadí je pohoří Alaska Range, které jsem překonal. Za mnou 450 km, přede mnou 1160 km

Co se stalo? Měl jsi nějaký moment, kdy jsi chtěl závod vzdát, nebo kdy jsi se bál o život?

Vzdát to právě nemůžeš. Poslední tři roky s sebou vozíme trackovací krabičky, podle kterých se může celý svět dívat, jak se pohybuješ. Takhle předloni pozorovali tu skupinu čtyř lidí, jak se trápili na jednom místě. A když se devátý den ten nejzkušenější člověk přes den asi 20 hodin nehýbal, tak už to pořadatelé nevydrželi a poslali za ním skútr. Ale těch devět dní, dokud se hýbali, je tam nechali cukat, protože to vypadalo, že si užívají, co si zaplatili. Oni se v tom pořadatelé vyžívají. Přímo na stránkách je napsáno, že pokud chceš závod, kde máš značenou trasu, dostaneš jídlo, starají se o tebe, tak si najdi nějaký jiný.

Takže poslední tři roky už je kus odpovědnosti na nich. Hrozně dlouho se tomu bránili, protože pak jsou pod velkým tlakem příbuzných. Když to bylo tak, že ses musel jen ozvat z vesnice telefonem, tak nikdo tři pět dní nevěděl, kde jsi. A teď když někdo leží v nějaké vichřici dva dny ve spacáku a nehýbe se, tak už jsou z toho příbuzní celý vylekaný.

Vozím s sebou taky krabičku PLB (personal locator beacon), které se používají třeba v letadlech nebo lodích. V případě nejvyšší nouze zmáčkneš tlačítko a krabička vyšle signál. Ale pak pro tebe ještě musí někdo přijet, přičemž tam jsou kolikrát takové podmínky, že pro tebe nepřijede ani ten místní indián. Nebude riskovat svůj život kvůli životu nějakého blázna. Teď jsem se do toho hrozně zamotal, jaká byla ta otázka?

Jaké byly tvé nejhorší chvíle.

Tak hrozné, abych musel mačkat tlačítko, nebyly a doufám, že nic takového ani nezažiju. Jinak jsem byl mnohokrát zoufalý. První rok to bylo spíš z únavy. Když jsem tlačil 300 km kolo měkkým sněhem, tak jsem to chtěl zabalit. Ale jak nebylo kam a nebylo komu to vzdát, tak to nešlo. A vždycky pak člověk přijde do tepla, tam se zregeneruje a zase se mu ty hrůzy vymažou. Proto takovým pravidlem je nikdy se nevzdávat hned v okamžiku, kdy přijdete do bezpečí. Je dobré se vyspat, odpočinout si a pak se rozhodnout.

"Když se mi chce opravdu hodně spát, pokouším se zavíráním očí na jednu dvě vteřiny. Většinou si po chvíli uvědomím, že je to blbost, a proberu se. Nebo za jízdy usnu a spadnu. Tím se většinou taky proberu. Foto: Archiv Pavla Richtra

„Když se mi chce opravdu hodně spát, pokouším se zavíráním očí na jednu dvě vteřiny. Většinou si po chvíli uvědomím, že je to blbost, a proberu se. Nebo za jízdy usnu a spadnu. Tím se většinou taky proberu. Foto: Archiv Pavla Richtra

A na té dlouhé?

Tam jsem zažil těžké okamžiky, když jsem přecházel přes moře. To je částečně psychické, protože víš, že těch 60 km absolutní pustiny, ledu, se nedá nikam schovat před větrem, jdeš 60 km proti strašnému větru, který ti shazuje kolo. Musíš jít pěšky a jakmile se ti malinko pohne maska, tak cítíš, že začínáš omrzat. Případně ti zamrzne díra do masky, jídlo ti padá dovnitř, jak ho koušeš a ty s tím nic nenaděláš. Prostě zoufalý pocit, že musíš a jinak to nejde. Krásný na tom ale je, že člověk zjistí co v něm je, protože když musíš, tak zjistíš, čeho všeho jsi schopný.

Ještě něco podobného?

Další rok jsem zase potkal vlky. Bylo to právě na nejdelším úseku, kde tři lidi byli den přede mnou a další člověk asi den a půl za mnou. A v tom jsem potkal dva vlky, kteří na mě koukali, zatímco jsem se k nim pomalu přibližoval. Jel jsem mezi malými smrčky a napadlo mě, jestli bych na ně ještě rychle neměl vylézt. Ale přemýšlel jsem, jak dlouho bych tam vydržel, než pojede kolem další závodník. Záchrannou krabičku i nůž jsem měl na kole a oni stáli sto metrů přede mnou a koukali na mě, stejně vyděšení jako já. Pak jsem na ně česky zakřičel Běžte pryč a v tom okamžiku, jako když do nich střelí, zdrhli. Ale je blbý, že pak jsi tam dva dny sám a nevíš, jestli jdou za tebou, sledují tě – spíš tam jen tak vedle cesty ve spacáku, to bylo nepříjemný.

 

Teď se všude hodně mluví o krizi mužství. Je tohle třeba způsob, jak se s ní vypořádat, jak si to chlapství v sobě dodat?

To nevím, ale rozhodně je ten závod hodně psychická záležitost. Říká se, že je to z 60 nebo 80 procent o hlavě, nejsou tam největší sportovci světa, jsou to strašně odolní lidi, kteří ze sebe dovedou vyždímat maximum a hlavně to vydržet. Spousta lidí to třeba vzdá a druhý den toho strašně lituje, protože to byla chvilková slabost. V tomhle ročníku, který jsem popisoval, se mi dostalo měrou vrchovatou i samoty, která je v tomhle podání velmi náročnou záležitostí. Kromě prvních dvou dnů jsem šel sám v podstatě pořád. Z toho třeba ten úsek s vlky, to jsem šel tři dny úplně o samotě a nepotkal jsem vůbec nikoho. To je velký zážitek, když tři dny máš jenom sám sebe a víš, že okolo tebe v okruhu sto dvě stě km nikdo není. To už si začínáš mluvit se sebou a nevíš, jestli jsi to ty, nebo ne. Pak na konci třetího dne vyráběly večerní stíny stromů různé kresby. Najednou jsem viděl třeba tyranosaura, pak z toho byla perníková chaloupka, pak zase něco úplně jiného. Byl jsem ještě natolik při vědomí, že jsem se tomu smál a divil jsem se tomu, co ta hlava dovede. Pak ale třeba dva dny strávíš ve vesnici, kde potkáš lidi, nebo potkáš na trase skútraře. Někdy hrozně pomáhá i to, když jen vidíš stopy po někom.

A jak to zvládá tělo?

Řeším teď, jak vůbec natrénovat, abych se přiblížil k dálkám, které budu absolvovat na Aljašce, tzn. denně třeba 55 km, navíc se sáněmi a ve sněhu. Tady nemám šanci to natrénovat – jednak kvůli času, jednak protože je to nápor na hlavu. Jít 50 km, to je nějakých 8 hodin a je to hrozná nuda. Pak si vždycky uvědomím, že ani na kole jsem netrénoval déle než nějakých pět šest hodin, ale pak jsem dával při závodu v průměru denně 100 , 150 a jezdil 15 až 20 hodin. Člověk se tam nějak přepne do jiného režimu. Nikdy jsem neměl žádné tragické problémy. Samozřejmě přišla strašná únava, bolest svalů, ale pak se tělo přepne do nějakého režimu, kdy prostě musí. Na druhou stranu snažím se chovat konzervativně, co se týče výdeje. Třeba když na rovině narazím na třímetrový kopeček, slezu z kola, pomalu ho vytlačím, pak zase nasednu a jedu dál. Snažím se nedělat nesmysly, které by mě stály zbytečně moc energie. Řešíš samozřejmě do krve rozedřený zadek, puchýře, bolí tě za krkem, ruce otlačené od řídítek, že necítíš špičky prstů. Při chůzi se nejvíc bojím puchýřů, protože když se ti pak strhne, zanítí, tak i když jsi sebevětší hrdina, zvládneš to jen pár dní.

Pavel startuje 1. března. Držme mu palce!

Jak se dá vyrovnat s tou šílenou zimou?

Je to strašná věda ošéfovat oblečení – jak se ustrojit, aby se člověk nezpotil. Jak to dělat v noci, když se ti chce na záchod, jak si chránit obličej, ruce, je to strašně moc věcí. Než jsem tam jel poprvé, tak jsem i tady vyhledával extrémní příležitosti. Tenkrát hlásili, že na Kvildě má být asi -30 stupňů, tak jsem sednul do auta a jel jsem tam asi 60 km, v 11 večer jsem přijel na Kvildu a do rána jezdil na kole. Ale jsou lidi, kteří k tomu mají lepší dispozice než já. Já jsem spíš zimomřivý, čili takový důkaz, že když člověk chce, tak překoná cokoli.

Co na to říká rodina?

Mám manželku, děti ještě ne, takže to je zatím snazší. Strach asi má, ale překvapivě jí víc vadí moje příprava před závodem – jednak tomu dávám hodně času a jednak už jsem pak nervózní ze všeho zařizování – musím si sehnat spoustu věcí, vyrobit si vlastní sáňky, teď jsem řešil boty, který mám o číslo a půl větší, takže se mi nevejdou do návleků a podobně. Tohle ji dost vyčerpává – a já se tomu vůbec nedivím. Pak když už jsem na Aljašce, tak ji to možná i trochu baví.

Problém byl s našima, než jsem tam jel poprvé. Maminka je velmi starostlivá, u ní jsem věděl, že bude problém říct jí, že jedu na Iditarod. Poprvé jsem věděl rok dopředu, že tam pojedu, řekl jsem to všem okolo, abych už nemohl couvnout, kromě rodičů. Pak jsem je pár dní před odletem navštívil a pořád nevěděl, jak na to. Nakonec jsem u nich byl až do večera, až přišla řeč na trénování a já jim to řekl. Překvapivě docela dobrý, maminka říkala, že kdo jiný by tam měl jet než ten, kdo se takhle důkladně připravuje. Samozřejmě jsem jí nevyjevil všechny ty hrůzy, takže jsem jí říkal, že pojedu vždycky s někým. Pak jsem se při závodu dostal v jednom checkpoint na internet a našel tam vzkaz od maminky, která mě povzbuzovala: „Super, super, už tam budeš, jsi úžasný. Ale nejedeš ve skupince!“ To už jsem čtyři dny jel sám.

Na Aljašce se jede o přežití, ne o vítězství, říká o nejdrsnějším závodu světa český jezdec

V roce 2014 vznikl o Pavlovi tento dokument, částečně natočený jím samotným během závodu: