Výšlap do hollywoodských kopců, vrchol mýho pobytu v LA

Výšlap do hollywoodských kopců, vrchol mýho pobytu v LA

V neděli 8. října je to přesně měsíc od chvíle, kdy jsem se vydal na cestu. A aniž bych to plánoval, zároveň v týž den strhávám kormidlo novým směrem, víc jižním. Právě sedím v busu, který mě za pár hodin vyklopí v San Diegu na hranicích s Mexikem. A tady jsou důvody, které mě k tomu vedly, stejně jako rekapitulace onoho měsíce.

Měsíc utekl jako voda. Zažil jsem během něj spoustu zajímavých věcí. Některý dny se vyvedly úžasně, některý míň, ale co mi nikdo nevezme jsou zkušenosti a nová přátelství a bezpochyby zážitky, ať už jakékoli.

Až na pětidenní výjezd do zemětřesením zpustošeného Mexico City jsem zůstával v kalifornském Los Angeles, kterému jsem teď snad trochu víc nakoukl pod pokličku a zbavil se idylických představ o svobodomyslném místě pro surfaře a pohodáře. Prostě money talks.

Hollywood

Hollywood

Zvlášť když jsem se z pobřežní části přesunul do vnitrozemské, vyjevilo se mi to město ve vší syrovosti. Na ulici se to hemží blázny všeho druhu, za každým rohem leží nějaký bezvládný tělo a vy netušíte, jestli ještě dejchá, jestli je to feťák nebo fakt někdo, kdo zkolaboval, nicméně nikdo mu nevěnuje pozornost a vy máte strach zjišťovat, co se stalo, protože to se tady prostě nedělá.

V Mexiku mi kdosi vyprávěl o tom, jak zatímco v bohatých USA jsou lidi odkázáni pro proběhlých přírodních katastrofách sami na sebe, respektive vlastní pojištění, v chudých karibských zemích prostě stát pomáhá všem, protože jde přece o lidský životy. A co je víc? (Jasně, teď mluvim jak nějakej těžkej levičák až komouš, což nejsem ani jedno.)

Selfíčko

Selfíčko

Tím ale nechci říct, že by mě to tady pořád neokouzlovalo. Jen prostě když jste se sem nepřijeli flákat, ale musíte řešit všednodenní starosti, tak vám vedle těch pozlátek vyvstanou i všichni tihle Satani.

Shánění práce taky žádnej med, i když jsem nečekal, že by tu na mě někdo čekal s otevřenou náručí. Ale zase, že když se budu snažit, tak že to tak nějak musí přijít. No….

Za ty čtyři týdny jsem se skoro stal obhospodařovatelem marihuanových polí v horách severní Kalifornie, našel nabídku na profesionální dohazování holek zaneprázdněnému byznysmanovi (100$ za rande, 500 když to klapne) i na placenou účast ve výzkumu schizofreniků. Váhal jsem nad darováním plazmy za 80 dolarů, hraním v pornu nebo rozdaváním letáků. Ale pořád to nebylo to, co jsem hledal, takže jsem dospěl k názoru, že tady už mi pšenka nepokvete. Posunu se tedy trochu na jih, protože logika je neúprosná: čím níž jste, tím nižší jsou ceny.

IMG_1239

To je totiž další problém – ceny. Žití v Los Angeles je pro někoho, kdo tu nemá rozjetou kariéru, dost drahý. A když víte, že jen o kousíček dál jsou ceny třetinový až čtvrtinový (teda aspoň za bydlení), tak není o čem.

Čili jedu teď do San Diega, který má být podle všeho vyklidněnější, což se mi teď hodí. Navíc ušetřím za bydlení a rozhodím sítě zase po nových místech a třeba se něco naskytne. A hlavně je to v těsné blízkosti Mexika, do Tijuany stačí přelézt zeď, takže na večeře můžu docházet na tacos a quesadillas s mezcalem a vracet se ráno do hostelu na snídani. Todo bien.

Jo a chybí mi česká příroda. Pořád mám před očima Šumavu, jižní Moravu, Českej ráj, Krkonoše, i tu cyklostezku z Tróji do Holešek nebo Únětice. Když mluvíme o Úněticích, tak český pivo mi taky chybí. Ale budu si muset ještě počkat.

PS: Psáno ve spěchu, příště to bude lepší.