Tři dny před odletem a poslední výlet, který jsem v Mexiku absolvoval. (Fotila (c) Natalia Alís)

Tři dny před odletem a poslední výlet, který jsem v Mexiku absolvoval. (Fotila (c) Natalia Alís)

Od chvíle, co jsem se vrátil z půlroční cesty po USA a převážně Mexiku, které předcházelo zbavování se části vazeb včetně majetku a kariéry, se mě většina lidí ptá na dvě věci: Užil sis to? A stálo ti to za to?

Jestli jsem si to užil? Heh, dost těžko. Protože jsem si ani nejel nic užívat, nejel jsem meditovat na pláži a nejel jsem ani hrát cajdáky na ukulele s korálkama ve vlasech. Tohle nebyla dovolená, bylo to o něčem jiným než o hledání vlastního já, jak je teď populární u vyhořelých lidí Západu. Jel jsem si ale posouvat laťky a nabourávat stereotyp. Taky si při troše štěstí vydělat nějaký peníze, nabrat novej směr a na chvíli ukázat záda tý špíně, která v Česku vládne.

Většinu z těch šesti měsíců jsem se stresoval, děsil budoucnosti, řešil denně spousty nepříjemností a střídavě žil na různých místech po pokojích s čtyřmi až dvanácti dalšími, různě pošahanými lidmi, zatímco jsem všechen svůj majetek opatroval ve dvou batozích. Ne, při vší romantičnosti, tohle prostě není věc, kterou by si člověk užíval, pakliže nejste na měsíčním tripu, po kterým se zase bezpečně vrátíte do vyjetých kolejí.

A takhle to bylo v necelých čtyřech minutách:

Ale jestli mi to za to stálo? Sakra že to za to stálo a nikdy bych neměnil nebo to nebral zpátky. Nemůžu říct, že by to byla procházka růžovým sadem. Bylo to dennodenní brození se hromadou sraček – sorry – doprovázený spoustou trablí a lidí, který jsem nedokázal vystát. Ale čím těžší to bylo, o to víc mi to za to stálo. Protože jestli tahle moje půlroční mise o něčem byla, tak to bylo o překonávání hranic. Fyzicky jsem jich překročil jen pár, ale psychicky tisíce – od neustálýho poslouchání evropských hledačů štěstí až po každodenní vyjednávání (vyjebávání) s místním systémem.

O co vlastně šlo?

Předně je třeba říct, že podstata cesty se hned v jejích začátích posunula, což je i odpověď na častou otázku, proč jsem se vrátil “už” po půl roce. Původní plán byl zapustit kořen v USA, najít si nějakou obyčejnou práci, půl roku až rok si mastit kapsu zelenýma, a až se budu koupat v dolarech, dát si pár měsíců lehára v Karibiku, nebo se vrátit do ČR přinejmenším ve zlatých botách a s kšiltovkou z hranostaje. Samozřejmě vedle toho mi šlo hlavně o tu “zkušenou”, ale nikdy jsem nestál o to vypadnout napořád, jak to soudě podle reakcí zpočátku někomu asi vyznělo.

Jak jsem poznal už při loučení, tak to bych ani nezvládl. Tímto ale smekám před těmi, co měli koule na to se sebrat a skutečně se usadit mimo domov (Marcel, Jirka, Karlos a spol.). Já to mám asi přece jenom doma moc rád. Ale to odbíhám.

Aneb můj pokus o práci snů

Aneb jeden z mých pokusů o práci snů

Shánění práce v USA zcela na blind a bez povolení nešlo hladce, respektive nešlo nijak. Mnohem víc se mi dařilo získávání deziluze z hvězd a pruhů, který jsem dřív tak obdivoval. Čím víc jsem šel pod povrch, tím víc jsem zjišťoval, jak je tahle země, nebo alespoň Los Angeles, kde jsem trávil první měsíc, prohnilá a nemocná. Takže nebylo divu, že jsem se po bídným měsíci začal sunout na jih.

Zbytek už byl souhrou náhod. Když jsem odjížděl na dušičky na týden do Mexika, měl jsem slíbený job v San Diegu, kam jsem se hodlal po svátcích vrátit a konečně se vzbudit do toho americkýho snu. Jenže sotva jsem vystrčil paty přes hranice, tak po lidech, s kterýma jsem byl v USA domluvenej, se slehla zem – to je ta jejich povrchnost! V tu chvíli se mi poněkolikátý během cesty potvrdilo, že teprve až si sáhneš na dno, usměje se na tebe štěstí. A tohle pravidlo platilo celou dobu a platí, doufám, pořád a všude.

Takže zatímco jsem si v Tijuaně lámal hlavu, co se mnou bude a jestli se nebudu muset připlazit po kolenou zpátky, mi zavolal majitel hostelu v Tulumu, že má pro mě práci. A ve stejnou dobu přišly nabídky psát na dálku pro česká média. Takže jsem se najednou ocitl v Karibiku a vedle toho, že jsem si mohl odškrtout tu kýženou kolonku “práce v zahraničí”, jsem se zase mohl vrátit k novinařině, která mě do té doby živila, jen se nedala dělat tak, jak mi to dávalo smysl.

Nejhorší z mých kanců - na recepci v hostelu

Nejhorší z mých kanců – na recepci v hostelu

Práci na recepci v hostelu, kde mou hlavní starostí bylo nezabít ožralý turisty, který se vraceli z party, jsem asi po deseti dnech a čtyřech nočních službách v řadě zabalil a napřel síly na to, co mě baví a co mě začalo zase živit. A ani to nebyla sranda, protože hostelový podmínky nejsou na práci hlavou úplně ideální. Ačkoli spousta těch mých “kanceláří” vypadala idylicky, většinu času jsem kolem sebe měl hromadu naspeedovaných německých hipíků, Wi-Fi padala pod tíhou všestreamujících mileniálů a každou chvíli se mě cizí lidi chodili ptát, odkud jsem a kolik u nás stojí pivo. Což může být fajn, když nazdařbůh baťůžkaříte po světě, ale ne když máte hodinu do uzávěrky a chybí vám stránka textu.

Proč tak “brzo”?

I tak se mi podařilo vidět u toho nádhernej a velkej kus Mexika a potkat pár skvělých domorodců i cizinců. Kolem Vánoc už jsem měl zážitků až až a býval bych se asi s klidnou duší vrátil, abych se mohl naplno věnovat novým plánům. Ale chystaly se za mnou návštěvy a pak už zbýval jen měsíc, abych si splnil půlroční lhůtu nutnou pro to, abych nemusel doplácet za zdravotního pojištění v ČR. Takže jsem ten půl rok doklepal a rozhodně nemůžu říct, že bych se vracel předčasně. Vrátil jsem se proto, že jsem si splnil, co jsem potřeboval, a zároveň zjistil, že se můžu vrátit k činnosti, která mě baví, a dělat ji tak, jak mě baví.

Co mi naopak chybět nebude, je cestování. Myslím tím cestování pro cestování, jak jsem to dělal dosud. Od doby, kdy jsem prvně vyrazil s krosnou a v bagančatech na svůj první sólo trip za dobrodružstvím se toho hodně změnilo a už jsem asi vyrostl z odškrtávání míst na mapě a překonávání se v počtu letů a navštívených koutů světa. Zvlášt když teď díky dostupnýmu cestování potkáváte neustále některé typy lidí, které na cestách prostě potkat nechcete. Zarostlí dobrodruhové už se dneska skoro nevidí, zato nablýskaných sběratelů lajků je všude až až.

Všudypřítomní němečtí hledači štěstí

Všudypřítomní němečtí hledači štěstí

Ale i za tohle prozření jsem rád a jak už jsem říkal, ani na moment nelituju. Tahle cesta mě sice připravila o zálibu v cestování a možná ze mě udělala ještě většího skeptika, ale je mi to milejší než se opájet vylhaným optimismem. Člověka navíc taková zkušenost v mnohém zocelí, dodá patřičný nadhled, naučí spoustě věcem a o zážitcích na celý život ani nemluvím. Taky to klišé, že si začnete vážit některých západních samozřejmostí, jako je teplá voda nebo pokoj bez krys a plazů, platí bez výhrad. A řekl bych, že takové odloučení prospívá i vztahům v rodině a mimo ni, ač to některé muselo stát moře starostí, a tímto jim tedy velký dík za trpělivost!

Měnil bych?

Pokud by se někdo chtěl zeptat, tak rozhodně takovou zkušenost doporučuju, ale je třeba se připravit na spoustu trablí a těžkých momentů od první do poslední chvíle. Jestli bych já něco měnil? Kdybych tehdy věděl to, co teď, vyškrtl bych americkou část, na kterou padla třetina rozpočtu, ale na to jsem si musel přijít.

Často to byly krušný chvíle, ale neměnil bych

Často to byly krušný chvíle, ale neměnil bych

Taky bych se asi snažil myslet víc dopředu, abych nemusel doplácet za last minute všechno, nebral bych si iPhone pod vodu a radši ani do hospody, nepokoušel místní policii a neprokládal Faustinův domácí mezcal pivem, nebral si kovový předměty do příručního zavazadla, nejezdil na skejtu s krosnou na zádech a podobně, ale tohle všechno jsou drobnosti, bez kterých bych neměl na co vzpomínat. Samo rozhodnutí nechat všechno za sebou a odjet bych neměnil, i když už při odjezdu jsem měl namále.

Jinak velký dík patří taky všem, kdo tu moji srandu na dálku sledovali, psali mi, podporovali. Hodně mě to těšilo a pomáhalo – koneckonců jinak bych to ani nedělal. Takže díky a čau :)

PS

Letos je to pět let od vzniku webu Hikemyworld a je to možná to poslední, co tu čtete, tak si to užijte :)