San Cristobal

San Cristobal v celé své kráse

Ne že bych v tomhle příspěvku hodlal popisovat, jak jsem slavil nebo neslavil poslední den loňského roku, protože to možná nebylo ani tak zajímavý a zábavný, jak by si někdo mohl myslet. Ale pojmenoval jsem ho tak, protože mě nenapadlo, jak jinak uvést pár slov o San Cristobalu, jednom z nejhezčích měst, který jsem za poslední týdny navštívil, kor když sousloví Perla něčeho používám v každým druhým článku.

San Cristobal

Ranní přivítání

San Cristobal se ukázal jako jedno z mnoha příjemných překvapení na cestě, kdy nevíte úplně přesně, co čekat, a o to jste pak potěšenější. Pravda, nezačalo to úplně ideálně. Dlouhá večerní cesta z horkého vánočního Valladolidu do Meridy a zoufalé čekání na přeplněném nádraží s vidinou 17 příštích hodin na cestě nebyla úplně ideální. Stejně jako couvání řídiče autobusu na dálnici, když hned po pár kilometrech zapomněl odbočit.

San CRISTOBAL

Jedna z mnoha katedrál v San Cristobalu

Cesta ale nakonec nebyla špatná. Přichystal jsem si do termosky rum s kolou – ten mi skoro došel už v Meridě, což bylo asi největší negativum toho všeho – a 12 sendvičů, na které padl celý jeden toustový chleba a plechovka jalapeňos papriček – což bylo největší negativum následujících dní. A taky, když už byly ty Vánoce, jsem se plácl přes kapsu a koupil si do tabletu svou tradiční vánoční pohádku Posledního mohykána.

Záměrně jsem se rozhodl minout Palenqe, nejopěvovanější – a tím pádem jednu z nejnavštěvovanějších – mayskou památku. To zas někdy, až mě přejde averze k místům, kde jsou lidi.

San CRISTOBAL

Výhled ze svatýho kopečku, kde jsem bydlel a kam jsem chodil funět každý ráno před snídaní

Zvláštní bylo, že jsme do města tohoto jména dorazili už v 7 ráno, přičemž Palenque je nějaké čtyři hodiny od San Cristobalu. Ptal jsem se proto řidiče, jestli nás vážně čeká ještě deset hodin cesty, jak bylo avizováno. Ano. Protože jsme se vrátili hodinu zpátky na sever a pak objeli skoro celý stát Chiapas, až jsme se soumrakem dorazili do San Cristobalu umístěném v jeho středu.

San Cristobal mnoha tváří

První pohled mě teda nenadchl, vystoupivše před tamní busák jsem si připadal spíš jako v dokumentu o drogových kartelech Střední Ameriky, a tak jsem se s peněženkou v přední kapse a foťákem ukrytým v batohu nechal do hostelu raději odvézt taxíkem.

San CRISTOBAL

Odpolední provoz ve městě

To, co se přede mnou vyjevilo hlavně ráno druhého dne, bylo v naprostém kontrastu. Hostel se nacházel těsně pod vrcholkem kopce, který čněl nad městem a kde končila nejpopulárnější místní ulice, které jsem sice v jejích nejfrekventovanějším úseku pojmenoval po matičce Praze Příkopy, páč to prostě byly Příkopy, ale do kopce už se moc lidem nechtělo, takže tam byl přjemný klídek a mohli jste si každý ráno nebo kdykoli vystoupat pár schodů ke kostelíku na kopci a pozorovat ztichlý město.

San CRISTOBAL

Ne náhodou mi to tu připomínalo Himálaje

Jestliže ve spodní části to byly Příkopy, tak tady nahoře to byl Nepál. Ne že bych tam někdy byl, ale takhle jsem si ho vždycky představoval. Byli jsme ve víc něž dvou tisících metrech, všude visely barevné vlajky, kolem chodily indiánky s černými vlasy v copech, červenými tvářemi a usoplenými haranty v šátcích na zádech. Taky tam byla zima, od indiánů jsem si musel chtěl nechtě koupit hippísácký pletený svetr.

San CRISTOBAL

Západ slunce v ulicích  San Cristobalu

Celou tu horskou atmosféru dotvářel hostel Mirador, který víc připomínal horskou chatu než hostel. Každý měl svoji velkou postel – dokonce s teplou dekou na přikrytí a ne jen prostěradlem, jako je to na Yucatánu – v obýváku byla velká společenská místnost a na dvoře záchody a sprcha. Horká, panebože! A to už něco znamenalo.

San Cristobal

Výhled na město z hospody nad hostelem

Indiáni a kocovina

I samotný město mělo něco do sebe. Hlavně několik místních trhů, kde prodávaly indiánky – tady už skutečné indigenous indiánky oblečené do tradičních sukní z ovčí vlny, s copy a nechutí k čemukoli s objektivem. Na trzích jste sehnali cokoli od krocana přes místní ovoce, rachejtle až po horkou čokoládu z čerstvého kakaa, která stála 25 pesos a ještě jste k ní dostali originál made in doma hliněnej hrneček.

San Cristobal

Tržitě

Ještě bych doporučil thajskou restauraci Comida Thay, která se nacází poblíž zmíněného hostelu a kde jsem jedl asi nejlepší Pad Thai v životě, a že jsem jich už měl stovky. Nachází se de facto u majitelů doma, ale není to taková ta zasviněná garáž, nýbrž hodně stylová a dobře vypadající restaurace na úrovni. Domácí prostředí nicméně zůstává.

San cristobal

Další kostel

Šel jsem si tam na Nový rok spravit kocovinu, na což je thajský jídlo docela fajn, a dostal takovou porci, až se mi ta kocovina zase vrátila. Nicméně to stálo za to.

Když už jsem u kocoviny, tak Silvestr v San Cristobalu nebyl nic zvláštního, takovej pěknej průměr. Jelikož mi bylo celý večer zle, plánoval jsem ho proležet v posteli, což mi ale moje škodolibé vnitřní já před půlnocí rozmluvilo, stejně jako mě po půlnoci vnutilo vstoupit do nejhnusnějšího baru široko daleko a ve společnosti strašidelně vyhlížejících potetovanců mi vrazilo panáka indiánského dryáku posh do ruky. Takovej klasickej konec roku, no.

San Cristobal

Tak to je to semeniště hříchu :)