Hikemyworld.com

Let the adventure begin

Zastávka v ráji. Krátká, ale dechberoucí

 

Budíček! Takhle jeden z domorodců vítal slunce každé ráno troubením na lasturu

Budíček! Takhle jeden z domorodců vítal slunce každé ráno troubením na lasturu

Nejede se tam snadno. Z města Oaxaca musíte 10 hodin busem na pobřeží Pacifiku, tam najít sdílený mikrobus, co vás po hodině vysadí v horkém odpoledni kdesi na vesnici u stanoviště taxíků. Jimi se svezete k malému přístavu, v němž počkáte na loďku, která vás převeze přes lagunu, a když máte štěstí, bude na druhé straně stát džíp, na jehož korbě budete další hodinu skákat a mlátit se do hlavy a do všeho, než se dostanete na onu pláž. Tohle všechno bych samozřejmě nepodstupoval, kdyby to nestálo za to.

Oaxaca

Čekání na převoz přes lagunu. 14 hodin cesty za mnou a teď už to půjde hladce

Představte si, že najdete místo, kde se nedá dělat nic jinýho, než se celý dny válet v houpací síti u oceánu s vodou teplejší než vzduch, bez signálu a s minimálním spojením s civilizací, cpát do sebe krevety a pivo od snídaně po večeři, který vám navíc servírujou usměvaví domorodci, a chodit spát s duněním příboje v uších, neboť bydlíte v maličkým bungalovu na pláži, kde máte jen postel s moskytiérou, stolek a pár ještěrek.

A takhle to vypadalo z výšky. Tam uprostřed jsem můj bungalov

A takhle to vypadalo z výšky. Tam někde uprostřed jsem můj bungalov

Já to místo našel, respektive bylo mi na podzim 2016 objeveno, a zamiloval jsem si ho tak, že jakmile jsem se teď alespoň trochu přiblížil, nešlo si tam nezajet a nerisknout, jestli tu strastiplnou cestu tam sám zvládnu. Sorry, záměrně neříkám, kde to je, snad mi to odpustíte. I když pravidelní čtenáři si možná vzpomenou, že už jsem se tu o něm ne zas tak dávno jmenovitě zmiňoval.

Tak už jen nasednout na džíp a jsem tam

Tak už jen nasednout na džíp a jsem tam

Když jsem se teď první ráno probudil, škvírama mezi prkny toho mýho domečku za 150 korun na noc prosvítaly dovnitř oranžovo růžový plameny a já hned běžel ven se na tu svítající nádheru podívat. Taky jsem zjistil, že se mi nezdálo, když jsem ve snu slyšel troubení na lasturu. V písku tam stál otrhanej vousáč, v rukách lasturu a několikrát na ni zaduněl, zatímco oranžová koule stoupala nad oceán. Takhle vítal první paprsky den co den. (viz foto nahoře)

Oaxaca

Tahle nádhera mě vítala ráno co ráno, když jsem vyšel ze svého obydlí

Surf, pivo a siesta

Pak není nic lepšího, než se před snídaní projít po dlouhém pobřeží až ke kaktusovým pláním pod vystupujícími kopci a cestou zpět si dát první koupačku, protože voda už je příjemně teplá. Nebo zajít na zdejší námestičko na snídani a černý kafe, ke kterýmu vám třeba domorodý hostitel nabídne domácí mezcal.

Místní náměstíčko

Místní náměstíčko

Přes den to na žádné větší akce není, protože slunce je příliš ostré. Takže nastává ideální čas uvelebit se v hamace s knížkou a pivem a užívat si mexickou siestu. Nebo se můžete oddávat surfování, což jsem si zkusil a zase toho nechal, bo to zřejmě není sport pro mě. Pracovně jsem si to zdůvodnil tak, že letní sporty se mají dělat v létě, nikoli v zimě, ale existuje jistá možnost, že mi to nešlo prostě kvůli mně.

Oaxaca

Tohle mi šlo z celýho surfování nejvíc

Nejlepší koupání je před západem slunce, kdy se vlny zvednou do takový výšky a síly, že vás při troše neopatrnosti srolují do klubíčka a vyplivnou až na prahu bungalovu s plavkami plnými ryb coby pozornost.

Západ slunce nad pláží

Západ slunce nad pláží

Večer už se těšíte na ráno

Když pak slunce večer mizí za vysokou horou s majákem nad lagunou, která ohraničuje pláž z druhé strany, barví se všechno kolem do oranžova a hejna pelikánů se honí těsně nad vodou a perou se o kořist. A vy si sedíte na pláži, pozorujete tu nádheru a v duchu děkujete, že ještě existují místa bez obchoďáků a Wi-Fi, a už myslíte jen na to, až zase ráno uslyšíte zvuk lastury a slunce zase vyjde na obzor.

Mezcal

Podvečerní mezcalová seance

A tak si dáte toho dne vylovenou rybu k večeři a zapijete ji pár doušky mezcalu, zatímco z houpací sítě pozorujete oblohu posetou hvězdami, a jdete si brzo lehnout, protože tady se všechno řídí podle slunce. Když zapadne, jde se spát, když vyjde, tak se vstává. A přes den se užívá. A stejně jako usínáte za zvuku příboje, tak při něm i vstáváte.

Oaxaca

Ryba, krevety, ryba, krevety, ryba

Uf, za skoro půl roku na cestách, kdy jsem přebýval zhruba na miliónu míst, je tohle první, z kterýho se mi fakt nechce odjíždět. Všude jinde mě to vždycky přestalo bavit, začali mě štvát lidi nebo jsem se zkrátka těšil na nový místo, ale tohle je těžký loučení.

Oaxaca

Ráno, nejkrásnější část dne

(PS: Ještě že i tady to má svoje mouchy. Zatímco když jsem tu byl prvně, mohli jste spočítat evropské turisty na prstech pyrotechnikovy ruky, teď každý ráno lemuje pobřeží pás německých dharmových tuláků hledajících v lotosovém květu své vnitřní já.

Hledači štěstí aneb Novodobí hippies z Německa, už jsou i tady

Hledači štěstí aneb Novodobí hippies z Německa, už jsou i tady

Pak už jen scházelo jediné: Poslední večer před mým odjezdem se k dunění oceánu přidalo falešný kvílení ukulele, posvátného to nástroje všech hledačů štěstí. Ach jo, proč jen má tolik lidí do deseti minut po vzletu letadla tu nutkavou potřebu hledat v sobě vnitřního umělce? A proč to vždycky odnese ukulele, nástroj, kterej zní falešně i u toho jednoho procenta jeho majitelů, co na ně fakt umí hrát… A už mi tady za zády bleje nějaká německá hippie. Díky, žes mi to odcházení ulehčila, sestro, tak já zas jedu dál.)

Oaxaca

Cesta zpátky do civilizace. To nejhorší odjíždění

Co se nevešlo:

Počet komentářů: 4

  1. Anna Langová

    21.1.2018 at 7:04

    Přeji ti ten ráj ještě mnohokrát vidět. Prostě nádhera.

  2. Vaclav Lang

    21.1.2018 at 12:42

    Děkuji pěkně. Věřím, že jsem tam nebyl naposledy :)

  3. Jana Rapčániová

    21.1.2018 at 12:48

    Tak to už chápu proč jsme o tobě nevěděli, tam bych se taky chtěla zašít 😉 krásný 👍👍

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*